Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Druhá šance

Až moc rozpačitě se podívala na Hermionu, která stála poblíž ní. Už neseděla u okna, nýbrž držela knihu v ruce a čekala, až se jí Chloe bude pořádně věnovat. "Myslím si, že bylo od nás nespravedlivé,-" začala. "Prostě jsem ti chtěla říct, že chci slyšet nejdříve tebe. Chci vědět, proč si nám to neřekla....Myslela jsem si, že si věříme, a proto nás zmátlo, když jsme se to dozvěděli takto.... Nevěděli jsme, jak se zachovat a hlavně Harry... Ron to ale přepískl, i když jsi nám nic neudělala, ani Harrymu." Nervózně muchlala knihu. Kdyby toto viděla knihovnice, jistě by Hermionu nepochválila.

Chloe se štěstím zastavilo srdce. Měla možnost dokázat, že není zlá, jak si všichni myslí. Může se o to pokusit..."Hermiono, nemohla jsem vám to říct, ale opravdu jsem chtěla...." Dívala se jí upřímně do očí. "Ví o tom dvě osoby... Brumbál a...-" Snapea nechtěla prozradit.

Hermiona zkoumavě naklonila hlavu na stranu, ale chápavě přikývla. "Jde o to, že Voldemort o mně neví... Tedy... Zřejmě to bude brzy vědět. Ale dozvěděla jsem se, že to on zabil mé rodiče.... Už roky pátrám po vrahovi mých rodičů a konečně jsem na to přišla!... Sama jsem nevěděla, co mám dělat, bylo to na jednu stranu hrozné, ale na druhou stranu jsem konečně našla klid v duši.. Ten pocit byl hrozně smíšený, ale musíš mi věřit Hermiono, chtěla jsem vám to časem říct. A rozhodně vám to nemám za zlé, že jste mě odsoudili. Asi bych reagovala stejně..."

"A proč zabil tvé rodiče?" Hermiona byla překvapená a zároveň zmatená. Tyto informace pro ní byly nové. Nejchytřejší žákyně této školy se cítila hloupá. Hermiona věděla, že tato otázka nebyla příliš chytrá, ale chtěla vědět, proč zrovna její rodinu.

"Otec byl mudla," Hermiona se zatvářila chápavě. Každý věděl, že Voldemort vraždí mudly a přímo jimi opovrhuje. "Má matka, jakožto jeho sestra si myslela, že nás s otcem dokáže uchránit, ale Voldemort si nás našel..... Zavraždil svou sestru a jejího muže, - mou matku a mého otce -. Já stihla utéct, ale nebejt jedné osoby, určitě by mě stejně chladnokrevně zabil." Dopověděla.

Hermiona na ní bez sebemenší známky v obličeji hleděla. Když už Chloe myslela, že něco pokazila, Hermiona se jí vrhla kolem krku. "Moc se omlouvám." Šeptla rozrušeně. "Měli jsme si tě vyslechnout."

Chloe jí objetí vrátila a samou radostí vzlykla. "Musíš to všechno říct Harrymu a Ronovi!" Vypískla Hermiona a odtrhla se od Chloe.

"Ne, to nemůžu!" Zavrhla to ihned Chloe.

"Co? - Co to povídáš?" Nechápala její kamarádka. Hermiona byla opravdu chytrá, ale nechápala, co to teď Chloe vymýšlí.

"Bude to tak lepší... Prostě si myslím, že by to nikomu neprospělo.... Nech to prosím být." Odbyla ji. Měla strach, že by se to tuplem Voldemort mohl dozvědět a třeba ji vydírat skrze její kamarády, aby ji dostal z Bradavic. A nebo dokonce Harryho do spárů smrtijedů. Pokud si bude myslet, že nemá žádné přátele, budou všichni v bezpečí. Nemohla riskovat. "Nech si to pro sebe." Čapla knihu ze stolu a vyšla pryč.

Hermionu nechala zmatenou za sebou. A prosvištěla na hodinu, která měla začít za chvíli. Rychle se posadila do zadní lavice, kde nikdo neseděl. Poté dovnitř vkročila profesorka Charita Burbageová, která učila studia mudlů. "Dobrý den žáci, doufám, že jste přišli v dobré náladě." Pozdravila s úsměvem. "Dnes si něco řekneme o bedně, ve které se objevují obrázky. Mudlové tomu říkají televize, neboli televizor." Upozornila.

"Ano?" Vyvolala chlapce z druhé lavice. Tato hodina byla pouze pro ty, kteří chtěli přijít. Chloe se přihlásila, neboť ji to mohlo zlepšit prospěch a ona toho o mudlech věděla dosti. Jinak by na tyto hodiny nechodila.

"A k čemu slouží?" Optal se chlapec na otázku, jejíž význam profesorka chtěla sdělit.

"Televize slouží -"

....

Po poslední hodině se loudala po chodbách, kde už moc žáků nechodilo. Náhle uslyšela tiché vzlyky. Zastavila se v kroku a napnula uši, zda se jí to pouze nezdálo. Jakmile zjistila, že to není pouze výplod její fantazie, ale opravdu zde někdo brečí, rozmýšlela se, zda zakročit. Třeba je to Protiva a jen si z ní střílí... Ach, jak ona by to strašidlo nejradši někdy zabila. To ovšem nebylo možné, protože už mrtví byl.

Měla cuky, když se rozhodovala, jestli má pokračovat dál, či se jít podívat za nešťastníkem. Nakonec ji to nedalo a ona zahla do prázdné chodby, kudy vkročilo za celý rok jen málo studentů.

Vzlyky byly hlasitější a hlasitější, než došla ke chlapci. Typovala ho na první ročník. Jeho lehce nahnědlé vlasy mu lezly do očí. Slzy mu padaly do klína a ani si nebyl vědom, že se k němu někdo přikradl.

Chloe si lehce odkašlala, aby na sebe upozornila. Kluk zvedl pohled k ní, ale přes slzy neviděl. Rychle si je tedy otřel a zadíval se na nervózní Chloe.

Co teď?

Všimla si, že jeho hábit je černý, avšak každá kolej měla svou specifickou barvu či barvy. Tato barva patřila Mrzimoru - žlutá a černá. "Ahoj," Pokusila se navázat koneverzaci. Chlapec před ní se začal klepat. "Klid, nechci ti ublížit. Proč brečíš?" Nemohla si nevšimnout, že byl celý promrzlý a z šatů mu kapala voda. Takže se neklepal strachem, nýbrž zimou, díky čemuž se Chloe lehce ulevilo.

"Oni..-.. Byla to holka a nějací kluci... Říkali, že vědí kde je moje společenská místnost, ale... Já se ztratil a myslel si, že mi pomůžou. Lhali mi. Nemohl jsem odejít a ani křičet, jinak by mi prý ublížili." Kníkl. "Měli na sobě zelené hábity. Maminka mi říkala, že je to Zmijozel." Nebyl si jistý.

"A jak vypadali?" Klekla si před něj. Kluk seděl u okna. A díval se na své nohy, jimiž ve vzduchu lehce pohyboval.

"Nevím..." Řekl. "Měla černé vlasy a... Ti kluci byli tlustí." Chloe vždy nesmírně fascinovaly děti, neboť říkaly to, co jim přišlo na jazyk. A to i v případě, že někoho urazí. Dobře, bylo mu jedenáct, ale v takovýchto situacích se každý člověk zachová jinak.
Avšak teď ji spíše zajímaly osoby, které byly schopny vyhrožovat nováčkovi.

"Nezaslechl si jejich jména?" Měla ponětí, kdo jsou pachatelé. A pokud to tak je... Přijde je navštívit.

"Jeden ten kluk říkal... No, mluvil na tu holku... " Koktal. "Pasy."

"Pansy?"

"Ano, Pansy... Myslím."

Jde se na návštěvu.

"Hlavní smysl v tomto životě je pomáhat druhým. A pokud jim nemůžete pomoci, alespoň jim neubližujte."
*Dalajláma*