Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Prosím, to nemůže být pravda

Mráz z jejího těla upadl a opět se dala do pohybu. Nesměl se zdržovat, věděla to, ale vždy se jí záhadným způsobem nedostává krev do žil. Zahnala myšlenku, že je vevnitř někdo z jejich kamarádů zraněn, přestože se to příliš nedařilo. Dodala si odvahu a opatrně vkročila dovnitř. Věděla, že nemá hůlku, avšak neměla čas zjišťovat bezpečnost situace, když tam někdo mohl být v ohrožení života.

Před sebou nespatřila nic víc, než několik zničených krámu, které už se nikdy nedaly použít. K pachu krve se smíchala plíseň a několik páchnoucích předmětů, od různých sraček. Jednou rukou si zaspala nos a pokusila se rozvířit smrad, ovšem neodvažovala se plnými doušky nadechnout.

Když v tom však zaslechla tiché nadechnutí, trhavé a těžké; sotva slyšitelné. Zorničky se zvětšily do maximálních rozměrů a tep se nadlidsky zrychlil, jakmile postřehla lehké škubnutí na její levé straně. Prudce se otočila a schovala se za sloup. K její nešikovnosti však škobrtla a upadla tvrdě na zem. Bolestivě zaskuhrala a chytla se loket. "Do Voldemorta proklatého nosu." Zanadávala.

"Ehh..." Ozvalo se znovu a tentokrát ještě tišeji. Pohled zvedla dopředu, kde spatřila něco, co nikdy spatřit neměla. Úplně zapomněla na smrdutý zápach a bolestivé místo, neboť spatřila čísi silně krvácejíci a polomrtvé tělo; Alespoň v tom doufala, že je polomrtvé a né mrtvé.

"Ne, ne, nenene! Prosím, žij!" Rychlosti kulového blesku dopadla na svá kolena a ruce vystřelila k ještě bledší tváři, než kdy dříve směla spatřit. Jeho tmavé oči byly rozevřené a ústa otevřená. "Prosím..." Šeptala a snažila se svými roztřesenými prsty nahmatat tep. Litovala, že u sebe neměla hůlku, tak moc se v tu chvíli nenáviděla. Proklínala se do morku kostí! Byla kouzelnice v Bradavicích a neměla u sebe hůlku, jak hloupá mohla vlastně být, když základní vybavení nenosí při sobě. A k tomu jsou takto těžké časy, kdy by i mudla měl dávat pozor na svůj život i své rodiny.

Konečně našla místo, kde měla slyšet bít srdce, ovšem žádný tep necítila. Z očí se jí spustily první kapky slz. "Sakra, to není pravda! Jseš živej, rozumíš?! Ty nemůžeš umřít! Slyšíš?!" Viděla dlouhý, táhly šrám na jeho hrdle a stále nemohla uvěřit.

Bum

Ucítila na místě, kde se prsty snažila nahmatat tep. Pohled zvedla k němu a snažila se nepanikařit. Žil! Byl na strmé skále, která se postupně řítila do propasti a tím i do konce jeho života. Jenže stále nebyl konec.

Chloe se dostala do tíživé situace. Neoblíbený profesor lektvarů umíral, za což se jistě mnoho spolužáků modlilo, jenže ona ho chtěla zachránit. Sklepního netopýra měla ráda, zachránil ji. Pomohl jí se dostat ze spárů smrtijedů a nic za to nechtěl, jen držet jazyk za zuby.... A ona teď koukala do jeho prázdných očí, které nejevily žádné známky života a lepších zítřkách. Viděla v nich jen klid; ukončení té tíživé bolesti, kterou nosil po celý život na své hrudi.

Při pohledu na tohoto zlomeného muže, by i nejsilnějšího chlapa zamrzelo a bodlo u srdce. Viděla tu slanou kapku, s lehkostí klesat dolů po jeho líci.

Nemohla mu pomoc - nevěděla jak. Myslela si, že větší beznaděj, kterou dříve pocítila, už nezažije. Spletla se, tak moc. Sedět v kaluži krve, držet mezi jednou dlaní tu jeho, mezitím co tou druhou držíte krvácející krk. "Pomocte mi... Vždycky jste mi pomohl, tak mi někdo kurva řekněte, jak vám zachráním život... " Žaludkem se ji převracel každou chvíli.

Z klečení ji začaly bolet nohy, a tak zadkem dopadla na rudě zbarvenou podlahu, která se víc a víc zvětšovala. Na jedné straně ovšem ucítila něco, co jí znepříjemňovalo sedět, a tudíž si sáhla do zadní kapsy. Vytáhla tu lahvičku, kterou tehdy vzala v kabinetu Snapea.

Se skleněnýma očima toho mnoho neviděla, ale modlila se ke všem Svatým, aby jí někdo tam nahoře miloval, protože tolik doufala v pravdu.

S rozklepanými prsty rozevřela zátku a pokusila se nějaký obsah vylít do jeho pootevřených úst. Půlka tekutiny zůstala v ampulce, a proto ji radši postavila na zem. Nechtěla to do něj násilím tlačit, aby mu ještě více neublížila. Místo toho více zatlačila na díru v krku, aby tak tekutina sklouzla až do žaludku. Nic se nedělo.

Nervózně vzala ampulku opět do rozklepaných prstů a vylila mu to na ránu. Nevěděla, kam má obsah lektvaru nanést. Bezradně se svezla vedle jeho těla a nechala své ruce volně spadnout na zem. Více špinavé stejně být nemohly, už tak měla krvavou koupel.

"Nechtěla jsem to takhle... " Natočila hlavu jeho směrem. "Nedovolím, aby vaše smrt výška vniveč. Každý se dozví o všem, co jste pro kouzelnický i mudlovský svět udělal." Lehce se zasmála. Všechno bylo příliš bláznivé, aby to takto mladá dívka mohla vstřebat. "Ať už kdokoliv zabije Voldemorta, vždy to budete vy, kdo jste všechny zachránil... Nikdo jiný." Opatrně se zvedla. "Nechci odejít, ale vím, že by jste nechtěl, abych tady zůstala a litovala vás." Postavila se na své nohy s upřeným pohledem na Snapea. "Mám vás ráda, pane profesore." Skrze slzy se usmála.

Na patě se otočila a mizela pryč. "Vrátím se," pronesla do tmavé místnosti a vyšla ven. "Přísahám." Špitla k sobě.

Nikdy se nedozví, k čemu opravdu měla posloužit ampulka s neznámou tekutinou uvnitř.

Zanechala za sebou ampulku a krvavé stopy od jejích bot. Cítila se, jakoby dostala ránu do zad, jakmile ho tam spatřila na zemi. Ať už jí sebevíc urážel a nadával, odnesla si od něj jen to nejlepší, že musí bojovat až do konce. Nezáleží na tom, jak moc bude chtít vše zdát, ale vždy stát a bojovat za všechny, kteří věří na slunečné dny a přenádherné večery s rodinou a neutichajícím klidem v duši.

Protože on do poslední chvíle bojoval; profesor Severus Snape.

Ušklíbla se. "Tohle není konec." Pronesla do větru a z poklidné chůze se stal běh. Unavená a od krve, běžela směrem k Astronomické věži, aby získala svou hůlku. Cítila moc, putující v jejích žilách, která se každou její zkušeností rozrůstala.

Žal se změnil na moc.

Běžela, jak jen to šlo a nedbala na bolestivé píchání na pravém boku, ani na vyschlá ústa. "Accio koště!" Přiběhla ke kumbálu, kde se skrývalo její koště, kde ho schovala, neboť jí ho školník Filch chtěl jednou hodit do kamen. Důvod? Ten nebyl znám, ale možná kvůli tomu, že jednou Chloe zakopla nechtěně o jeho prašivou potvoru - kočku.

A teď mu bezeslov děkovala, protože jí zachránil ten její špinavej zadek.

Po dlouhé době svírala v rukou své koště. Svého oblíbeného miláčka! Chvíli trvalo, než bezhůlková magie zafungovala, ovšem nenadálým situacím to jakž takž odpovídalo.   Rychle na něj skočila a pevně chytla násadu, kterou natočila vzhůru. Střemhlav se řítila víš, bohužel nebyl čas si vychutnat to vše, kdy jste na koštěti seděli. Možná jen tehdy se cítila úplně svobodná a s velkou mocí, jak nad vším měla přehled.

Bohužel viděla i to, jak obři začali níčit každý kousek Bradavic.

Boj ještě nezačal, je to jen další kapitola pokračování.

💞❤️Doufám, že užíváte prázdnin a okupujete bazén! ❤️💞