Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Odchod

"Pán zla mu udělil další úkol, o jehož splnění nepochybuje. Ten chlapec je v nebezpečí." Chloe přiložila své ucho na dveře. Dýchala, co nejvíce potichu, aby ji náhodou neslyšeli. Radši nemyslela na to, co by se mohlo stát, kdyby právě teď někdo procházel.

Netušila o kom je řeč, ale prsty ji nepříjemně brnily; Měla špatné tušení, nejen o tomto odposlouchaní, ale hlavně, kdo má být v nebezpeční. Bála se, že třeba zjistil, kde se Harry nachází a teď po něm půjde...

"Severusi, co přesně po něm Pán zla vyžaduje?" Brumbálův hlas byl klidný a vyrovnaný.

"Jde po ní. Chce, aby ji dovedl." Severus Snape mluvil v hádankách. Chloe se nervozitou svíral žaludek. Hlavu přitiskla ještě víc, přestože už tak byla natlačená dosti. Stačilo otevřít dveře a rozplácla by se na zemi, jak dlouhá tak široká.

Děkovala, že nepoužili žádné tišící zaklínadlo, což možná bylo pochopitelné, neboť bylo už dost pozdě a oni nemohli tušit, že se někdo v tuto noční hodinu bude potulovat po domě a odposlouchávat jejich tajný - zvláštní rozhovor.

"Pán zla si vyžádal od Draca Malfoye, aby přivedl Chloe."

...

Seděla ve vaně. Z koutku od umyvadla se valil proud vody. Nechtěla být slyšena, když ukazovala svou bídnou stránku. Ani se nesnažila setřít malicherné slzy, jež ji stékaly samovolně po tváři a máčely její tváře.

Vzpomínky se vrátily. Ty, které se pokusil Draco Malfoy vymazat. Živě viděla, jak zlomený byl, když se jí otevřel a následně kus sebe opět zničil. Ať už to byla slabá ukázka jeho citů, byla tam. Tvář měl možná kamennou, ale oči ukazovaly více, než by si jejich majitel přál.

V ten moment, kdy Snape vyslovil tu osudnou větu, jakoby do ní vrazil elektrický šok; do mozkových buněk. Pociťovala navrácení vzpomínek, které ji tak bezohledně vzal. Proč ji to tedy říkal, když se pak zachoval takto iracionálně? Tohle se snad podobalo kognitivní kataplexii...

Vždyť ona ani nevěděla, proč brečí! Možná, protože ji Malfoy vymazal vzpomínky, na které neměl právo? Vzpomínky ji náležely a on je vymazal. Mávnutím hůlky ji nechal zapomenout na něj. Děkovala všem kouzelníkům světa, že použila zrovna kouzlo, které to jeho rozdvojilo, takže nebylo zřejmě tak účinné, jak by být mělo.

Chtěla to nechat být. Vždyť on ji bude chtít dostat k Voldemortovi! Určitě střádá plán, jak ji unést... Nechat ji zemřít, ale po té co zaslechla další větu, nemohla.

"Severusi, oba víme, že ten chlapec to neudělá." Pověděl Brumbál.

"Albusi! Proč bych zde jinak teď byl?! Kdybych věděl, že to udělá?!" Prskl rozhořčeně profesor lektvarů.

"Abys ochránil je oba."

Zatahala se za vlasy. Musela se rozhodnout, a co nejdříve. Nenáviděla svou ochranářkou povahu, neboť ji několikrát strpčovala život. "Doprdele," Kopla do kýblu v rohu, jakmile vylezla z vany. Rychle ho zpátky narovnala, když ji došlo, že teď mohla někoho probudit.
"Prostě to nech být..." Namlouvala si marně. Hleděla na svůj odraz v zrcadle. Prsty drtila okraje umyvadla, o něhož se taktéž opírala.

Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali.

V tichosti na sebe oblékla příjemné oblečení, ve kterém by kdyžtak chtěla zdechnout, když by došlo na nejhorší.

Rozhodla se.

Pohlédla na svou v klidu oddychující kamarádku a s úsměvem se otočila na odchod. Musela odejít, ale zastavila se v chůzi, aby uskutečnila ještě jednu věc.