Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Zařazení do koleje

Kráčeli v doprovodu malých dětí, kteří se různě motaly pod nohy. Všichni následovali učitelku, s kterou se zastavili před velkými dveřmi. "Vítejte v Bradavicích!" Všichni náhle utichli. "Jmenuji se Minerva Mcgonagallová. Brzy se připojíte ke svým spolužákům, než se ale budete moci usadit, budete roztříděni do jednotlivých kolejí. Jmenují se Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor. Podobu, co tu strávíte, bude kolej něco jako vaše rodina. Za každý úspěch získáte body a za každé porušení řádu o ně přijdete. Na konci roku, kolej která bude mít nejvíce bodů, získá školní pohár. Slavnostní zařazování začne za okamžik." Odešla pryč.

"Sakra... Nemáme na sobě hábit!" Křikla na Chrise, který si to ihned uvědomil a začal zmatkovat. "Rychle!" Popadla svůj batoh a běžela stranou, kde by měli klid na převlečení. Nehodlala dělat malým dětem striptýz.

"Tak už jsme připraveni, pojďte za mnou." Slyšeli hlas profesorky McGonagallové.

"Sakra, sakra..." Klel pro sebe, zatímco si snažil uvázat kravatu.

"Proč zrovna my?!" Sykla pro sebe.

Když byli připraveni ihned se rozeběhli do Velké síně, o které jim cestou vyprávěl Ron. Hlavně o tom jídle na stole.

Těsně, než se velké dveře či brána zavřela, vběhli oba dovnitř."Úvodem bych vás chtěl upozornit na několik věcí. Vstup do Temného lesa je všem studentům přísně zakázán!-" Mluvil zrovna někdo. Bohužel se rozsekala o svého kamaráda, který se z čista jasna zastavil a společně s ním upadla na zem. "Kruciš." Zaklela smíchy. Věděla, že by to měla brát vážně, ale už tak toho měla dneska dost.

Celá síň se rozesmála. "Dále, pokud dovolíte, bych chtěl ještě něco říct." Zadíval se stařík na mládence, ležící na zemi. Rychle se zvedli a plný studu kráčeli k dětem. Ti zrovna stáli před profesorkou a mužem. Muž, který měl proslov a jeho vlasy a vousy sahaly někam na zem. Na nose měl půlměsíční brýle a dlouhý hábit. Byl starý, ale napohled sympatický.

Strop byl začarovaný tak, aby působil, že je to noční obloha. Všude na všech čtyřech stolech, které byly obsazeny, hořely svíce.

"Náš pan školních Filch chtěl připomenout, že do chodby v pravo ve třetím patře, je všem, kdo nechtějí zemřít bolestivou smrtí, vstup zakázán, děkuji." Usmál se vlídně.

Ihned ji došlo, že toto je Albus Brumbál, ředitel této školy. Ani nebrala na vědomí, že tento - na pohled - milý pán, vypráví takové věci dětem.

Z mírného kolabsu, což způsobilo zamyšlení, ji rychle dostal do reality profesorčin hlas. "Na hlavu vám bude posazen Moudrý klobouk, který vám vybere vaši kolej."
Zničeho nic začal ten kus látky mluvit.
"Zdá se vám, že jsem ošklivý-
myslete si co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta-
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.“

Dlouhý svitek nechala padnout až na zem. "Kamila Adnerov." Přečetla jméno. "Philip Wolter, Joseph Bagneas..." Četla postupně všechna jména.

Pokaždé se ozval velký potlesk a to především od stolu, kam byl dotyčný zařazen. Všichni postupně odcházeli, až zbyli pouze oni dva. "Rád bych zde přivítal i naše nové studenty, kteří přišli ze školy Otrerrera Nexyce. Nastupují do šestého ročníku." Oznámil Brumbál, než se slova ujala opět profesorka."Chloe Dexter Fox." Vyřkla její jméno. Srdce ji začalo splašeně být, došla k malé židličce, na kterou usedla. Slyšela špitální ohledně ní. "To je ta Chloe Dexter Fox? Umřeli ji rodiče? Prý je zabil, vy-víte-kdo!" Nehty zaryla do dřeva."Hmm... Zajímavé..." Promluvil moudrý klobouk. "Bude těžké tě někam zařadit.... Máš potenciál do všech kolejí, stejně tak chytrou hlavu. Nebojíš se ukázat, co v tobě je. Nechybí ti ani odvaha a pro přátele bys udělala cokoliv. Avšak... Geny se nezapřou, ať je to tedy Nebelvír!" Zařval. Její hábit se přeměnil do barev Nebelvíru. S úsměvem došla ke stolu, kde ji všichni vítali. Byla šťastná, že šla do Nebelvíru.

"Už mám hlad." Ron se vedle ní zavrtěl. Sedla si k němu a k Hermioně, naproti seděl Harry..

"Mrzimor!" Uslyšela. Náhle si uvědomila, že zapomněla na svého nejlepšího kamaráda, který teď mířil k Mrzimoru. Viděla na jeho tváři upřímný úsměv, oba jeho rodiče odtamtud pocházeli. Zamrzelo ji, že nebudou spolu, avšak byla si jistá, že jejich přátelství bude trvat ještě nějakou dobu.

"-Nechte si chutnat." Zaslechla konec Brumbála proslovu. Na stolech se objevilo spousty jídla. Nevěděla co si dřív vzít, vždyť tady bylo snad úplně všechno! Sáhla po jablečném koláči a s chutí se do něj zakousla.

💞❤️