Courage |H.S| ✅

1.

,,Opravdu máš všechno?" zeptá se mamka nejklasičtější větou, když se rozhlédne po zalidněné letištní hale, takže není divu, že má reakce je pouhé protočení očí.

,,Ptala ses doma, ptala ses v autě a nic víc, ani míň, se v mém kurfu od té doby neobjevilo," špičkou nohy žďuchnu do objemného zavazadla, které se válí na zemi, protože je až příliš těžké na to, abych ho držela v ruce.

,,Já vím, jen mi budeš chybět," smutně se usměje a její štíhlé prsty s dokonalou manikúrou mě pohladí po paži.

,,Tak mě tam neposílej," jednoduše myknu rameny a nenápadně ze sebe setřesu její ruku.

,,Zlato," smutně si povzdechne, ,,víš, že to nejde. Dostala jsi ultimátum a porušila ho," řekne a připomene mi tím nejhorší noc mého života. Jen při vzpomínce na to se nepříjemně ošiji, když se mi v hlavě zas a znovu začnou tvořit děsivé scénáře toho, jak zle mohla dopadnout naše mladistvá nerozvážnost.

Na to už jsem ji neodpovím, není to totiž potřeba. Hluboko uvnitř si uvědomuji, že můj trest je oprávněný, ačkoliv před ní, ani nikým jiným, bych to nikdy nepřiznala.

Ještě mě naposledy obejme, než  se vydám směrem k letištní kontrole, abych mohla nastoupit do letadla.

Poprvé opuštím Ameriku, a vlastně i Kalifornii, ve které jsem se narodila. Nejsem nervózní, jsem naštvaná. Naštvaná, že musím opustit kamarády a moje milované město na celé léto. Zrovna nejlepší období období v roce a já ho budu trávit ve Švýcarsku u tety Shelly, spolu s její dcerou Naomy a stejdou Reecem. Naomy je jen rok mladší než já. Jako malé jsme spolu byly furt, byly jsme jako sestry, ne jen jako sestřenice, jenže čím jsme byly starší, tím víc vynikaly rozdíly, které mezi námi byly. Já jsem byla divoké dítě, raději jsem běhala venku, než abych s ní seděla doma a v růžových šatech podnikala čajové dýchánky. Nakonec se odstěhovaly do Pully. Malé město kousek od Ženevy, jen s pár tisíci obyvately, které mi má být domovem na dlouhé dva měsíce.

-

Letadlo přistane v Ženevě, kde na mě má čekat teta. Trochu mě uklidňuje, že Pully je jen hodinu cesty od tak velkého města, takže kdybych opravdu bláznila nudou, vždycky můžu utéct sem.

Odbavování proběhne hladce a během chvíle už stojím v další letištní hale. Narozdíl od té v Kalifornii tu není tolik lidí a je tu poměrně chladno. Stoupnu si na špičky, abych přes svůj malý vzrůst viděla nějakou známou tvář, ale nikoho nikde nevidím.
Proklínám se za to, že jsem si neoblékla nic víc, než džínové šortky a černé tílko, protože oproti Kalifornii tu je vážně zima. Znovu zkontroluju celý prostor a když stále nikoho nevidím, i s těžkým kufrem se rozejdu k automatu, abych si po náročném letu dopřála kávu. Byť hnusnou a v kelímku.

Svírám horký kelímek v dlaních, abych si rozproudila krev ve zcela, od zimy, bledých prstech. Rudý lak najednou vypadá ještě mnohem sytěji, než na mých běžně snědých rukách.

,,Abbie, tady jsi," vyleká mě pisklavý hlas Naomy. Leknu se a poskočím, takže si horké kafe vyliju přímo do klína. Okamžitě se mi na odhalené kůži začínají objevovat červené flíčky od toho, jak po mně stéká horká tekutina.

,,Sakra," zakleju a přijmu od ní papírový kapesník, který ke mně natahuje. Okamžitě si začnu citlivou pokožku otírat a obličej se mi kroutí bolestí do vtipné grimasy.

,,Omlouvám se," pípne tiše, protože musí vidět, že jsem naštvaná.

,,V pohodě," konečně k ní zvednu svůj zrak a mokrý kapesník zmačkám do malé kuličky, přičemž z něho vyždímu pár kapek, které dopadnou na lesklou podlahu. Přijde mi, že se za těch osm let vůbec nezměnila. Špinavě blond vlasy má stále střižené do krátkého mikáda a jako třešničkou na dortu je rovná ofina končící nad obočím. Její obličej vypadá stále dětsky, i když jí je sedmnáct. Obočí má dokonale vytrhané, ale to je asi jediná úprava, která je na její bezchybné tváři znát. Žádný make-up, žádná řasenka.

Vyhoupnu se na nohy a když vidím, že rozpíná paže, aby mě mohla obejmout, popadnu velký kufr spolu s kabelkou a rychlým pohybem kolem ní proklouznu, abych se vyhnula nevítaným projevům náklonosti. Nic na to neříká a loudavým krokem se rozejde ven.

Jakmile projdeme skleněnými dveřmi, chladný vánek se mi otře o kůži a postaví každý chloupek, který se na mém těle nachází. Položím kufr na zem a dlaněmi si protřu paže, abych do nich nahnala trochu tepla.

,,Mamka čeká v autě," sdělí mi, když se postaví vedle mě a nervózně se zhoupne ze špiček na paty. Pamatuju si, že to dělala už jako malá vždycky, když něco provedla, nebo se necítila ve své kůži.

,,Fajn, a kde ho máte?" rozhlédnu se po plném parkovišti a ona namíří prst na červené Volvo, které k mému štěstí parkuje blízko, takže se nemusím se svým zavazadlem vláčet příliš daleko.

,,Abbie, ty jsi vyrostla," řekne Shelly, když vystoupí z vozidla a prohlédne si mě. Na vysokých podpatcích k nám docupitá a mně začíná být jasné, proč pro mě přišla jen Naomy. Na takových botách bych neušla ani dva kroky. Shelly mě chytne za ramena a na délku paží si mě začne prohlížet. Její oči kloužou po mých rukách, které zdobí četné tetování, přes oblečení, které rozhodně není z poslední kolekce časopisu Dokonalá žena, až po špinavé a potrhané boty. Uznávám, že jsem si mohla obout něco jiného, ale tyhle jsou nejvíc pohodlné a to je to, o co mi při dlouhém letu šlo. ,,Jsi... jiná než si tě pamatuju, drahoušku," usměje se falešně a nakonec si mě přitáhne do obětí. Protočím oči a své ruce nechávám viset volně podél těla, aby ji došlo, že fyzický kontakt není nic pro mě.

Když se konečně rozhodne mě přestat drtit ve svém náručí, otevře mi kufr, já si do něj naskládám své věci a hned potom vklouznu na zadní sedačky. Nadechnu se a mé plíce zaplní nádherná vůně nového auta. Nasadím si sluchátka do uší a z okénka pozoruju, jak se naše auto pomalu vzdaluje z letiště.