Courage |H.S| ✅

9.

Ani se neotáčím, abych zjistila, jestli jde za mnou. Slyším, jak jeho pěst znovu naráží do zdi. Tiše syknu, protože ta rána byla velká a jeho klouby tím musely utrpět nějaké zranění. Nedá mi to a nenápadně se otočím. Jsem dostatečně blízko abych viděla, jak klečí, obličej má bolestí zkroucený a drží se za pravé zápěstí. Váhám, jestli se mám vrátit, no nakonec se lehkým klusem rozeběhnu zpět. Pár kroků před ním zpomalým a nakonec si klekám k němu. Vyděsí mě velké množství krve, které mu vytéká z kloubů, které jsou až nelidsky vystouplé.

,,Jsi debil, víš to?" ptám se, zatímco si sundávám košili. Na koleni ji složím a opatrně mu jí přikládám na ruku.

,,Jo, hádám, že jo," směje se, dokud se látka nesetká s roztrženou kůží. Otírám vytékající krev, abych viděla, jak moc hluboké to je.

,,Tohle bude na šití," konstatuju, když se mi podaří zahlédnout tržnou ránu přes klouby od ukazováčku skoro až k prsteníčku.

,,Nemůžu do nemocnice, doma to omeju a bude to dobrý," postaví se zpět na nohy a podává mi zdravou ruku, aby mi taky pomohl. Chvíli na ní jen hledím, než se rozhodnu ji příjmout. Očistím si kolena od prachu a nevěřícně se na něj podívám.

,,To je vtip? Bude se ti to pořád trhat a zůstane ti šílená jizva,"

,,A co mám dělat? Jakmile překročím práh nemocnice, zavolaj na mě chlupatý," protočí oči a víc si mou košili přitlačí na ránu. Snaží se dělat, že to nic není, ale vidím jak se mu kroutí obličej.

,,Tak si dělej co chceš," vyprsknu a složím si ruce na hrudi. Na odhalených pažích se mi tvoří husí kůže, protože slunce už zapadá a já mám na sobě jen slabé tílko, které mě sotva zahřeje. Tiše kráčíme k jeho autu, není to ale trapné ticho. Oba jsme ponořeni do svých myšlenek. Nevím, o čem přemýšlí on, ale já si hlavě srovnávám to, jak jsme se od tahání ho z popelnice, křik a hádku dostali k tomu, že jsem mu musela ošetřit roztrženou ruku a to všechno za jeden den.

Docházíme k obchodu, před kterým stojí černý Mustang. Dívám se a zjišťuji, že to, co vykradl je tabák smíchaný se sportkou, takže asi nešlo o pár drobných.

,,Kurvy," křičí a zběsile kope do jednoho kola svého vozidla. Zvědavě zvednu obočí a vydám se zjistit, co ho tak naštvalo. Unikne mi pobavené uchechtnutí, když uvidím botičku na pravém zadním kole. ,,Tohle není kurva k smíchu," nadává dál a jde ke kufru. Sleduju, jak ho odemyká a následně otvírá. Popojdu blíž, abych zjistila, co hledá a spatřím, že kufr je plný nářadí a oblečení.

,,Na co to sebou taháš?" nákladním se, abych měla lepší výhled. Vidím kladiva různých velikostí, šroubováky všeho druhu, matice, kleště, dráty a mezitím poházeméné mikiny a kalhoty.

,,Nářadí se hodí vždycky a to samé s oblečením. Sleduj, třeba teď," chvíli se v tom zdravou rukou přehrabuje a nakonec tahá velké kladivo, plochý šroubovák a jednu z mikin, kterou po mně následně hodí. ,,Vidím, jak se klepeš," prohodí bez sebemenšího zájmu a s kladivem přechází k zablokovanému kolu. Klekne si k němu a chvíli si to prohlíží, než se prudce napřáhne a kladivo s hlasitou ránou dopadá na kovový povrch blokace. Při ráně těsně tisknu oči k sobě, dělám to už od mala. Zůstalo mi to jako vzpomínka na strejdu.

Kousek od něj poodejdu a rozhlédnu se, jestli někdo někde nejde. Když se ujistím, že je vzduch čistý, konečně si přes hlavu přetahuju jeho mikinu. Vůně z ní mi okamžitě zahaluje mysl a dokážu vnímat jen tu směs oleje, benzínu, cigaret a silné kolínské. Pořádně si ji stáhnu, takže mi sahá až pod zadek a užívám to vítané teplo, které z ní vychází. Vytáhnu z pod ní vlasy a svážu je do vysokého uzlu díky gumičce, kterou vždycky nosím na zápěstí. Když se ozve další rána, vylekaně vypísknu, protože jsem to nečekala.

Opřu se o kapotu a sleduju, jak to chvíli oťukává, chvíli páčí šroubovákem a hlavně, jak u toho nadává. Neuniká mi, jak mu pár delších pramenů padá do čela a on si je věčně upravuje, jak se mu zatínají široké svaly na pažích a ramenou a jak má mezi obočím mělkou vrásku.

Leknu se, když na druhé straně náměstí uvidím blížící se osoby. Rychle oběhnu auto a klekám si k němu. Nechápavě se na mě dívá, dokud mu prstem neukážu na hlouček lidí.

,,Do prdele, to se mi snad zdá," procedí skrz zuby a rychle veškeré nářadí začne schovávat pod auto. Já jdu mezitím ke kufru, který co nejtišeji zavřu vytáhnu z něho klíčky, které volně hazím do kabelky. Zmateně, a trochu vyděšeně, se podívám na Zabijáka, který se mezitím pomalu zvedl. Je jasné, že jestli nás, nebo spíše jeho, uvidí, zavolají policii. Rychlým krokem jde ke mně a chytne mě za zápěstí. Nic neříká, jen mě táhne do malé postranní uličky. Už můžu slyšet hlasy blížících se lidí, když mě namáčkne na starou cihlovou zeď a přes pusu mi dá svou dlaň. Smrad z nářadí,které ještě před chvílí držel, mě dusí a škubu zběsile hlavou. Hlasy se bleskově blíží, ale jakoby lusknutím prstu zmizely, když se jeho rty nalepí na ty mé. Zdravou rukou mi chytne obě zápěstí a drží je nad mou hlavou, zatímco jeho mohutné tělo mě mačká ještě víc na zeď. Plné rty drsně kloužou po mých a když zalapám do dechu, využije toho a přidá i jazyk. Vzpamatuju se a i já jemně pohnu rty. Cítím, jak se usmál, než vsál můj spodní ret a zkousl ho. I když jsem se snažila být potichu, jeden sten se mi vydral z úst. V ten moment se odtáhl a vykoukl z uličky. Docházelo mi, že hlasy už jsou slyšet zase hodně daleko. Prsty jsem si přejela přes nateklé rty a olízla z nich jeho chuť.

,,Co to mělo být?" má ruka vystřelila na jeho rameno, abych si ho mohla natočit na sebe.

,,Co by? Maskování," mykne rameny a rozejde se zpět k autu. Ještě chvíli stojím jako omámená, než mi to celé začne docházet a praštím se do čela.