Courage |H.S| ✅

10.

Dál o mě nezavadí ani pohledem. Jakmile se ujistí, že nikde skutečně není nikdo, kdo by ho mohl vidět, rychlým krokem se vrací zpět k autu a z pod něj vytahuje schované nářadí. Stačí poslední rána, aby žlutý kus kovu blokující kolo odpadl. 

Pomalu jdu k němu, lovím klíče v kabelce a prolínám se, že v ní mám takový nepořádek. Konečně slyším cinkání a cítím chladný kov. Vytáhnu je a pevně sevřu v dlani.

Stojím těsně za ním, dokonce myslím, že cítím teplo, které z něho sálá. Ještě kontroluje, jestli kolo drží a neponičil ho.

,,Máš klíče?" Otočí se na mě a musí zaklonit hlavu, aby viděl, jelikož stále klečí. Mlčky kývnu a napřáhnu k němu ruku, ve které se klíče nachází. Vezme si je a jde ke kufru, aby si mohl uklidit nářadí. Když má vše naskládané uvnitř, kufr zavírá a otáčí se na mě. Jeho sytě smaragdové oči si mě celou prohlíží, mračí se. ,,Co ti najednou je?" Zeptá se a v jeho hlase je vážně slyšet, že se zajímá. Překvapí mě to.

,,Nic, co by bylo?" myknu rameny a nervózně se rozhlédnu.

,,Proč se se mnou vlastně bavíš?" vypadne z něj najednou a já párkrát překvapeně zamrkám.

,,Ani nevím. Myslím, že jsou to všechno jen náhody, ne? To, že jsme se potkali v tý hospodě a i to, že jsem to byla zrovna já, do koho si dopoledne narazil. Zbytek z toho nějak vyplynul," snažím se ignorovat husí kůži, která se mi tvoří po celém těle z toho, jak intenzivně hltá každé mé slovo a jak se mu každou vteřinu mění mimika, ,,spíš mi řekni ty, proč se někdo, o kom se říká, že je nejhorší kriminálník v okolí, staral o to, jestli dojdu v pohodě domů? Proč se mnou mluvíš jinak, než třeba s Naomy? Proč na mě nejsi zlý a v neposlední řadě chci slyšet pravý důvod toho, proč si mě políbil. A nedělej blbýho protože oba víme, že zamaskovat ses mohl i jinak," slova ze mně létají bez rozmýšlení a pomalým krokem jdu k němu blíž. Už to není jen jemně zamračený výraz a měnící se mimika, teď už se regulérně mračí a neuniká mi ani to, jak zatíná pěsti. Očividně je mu jedno i to, že  klouby pravé ruky mu znovu krvacejí a rudá tekutina v malých kapkách dopadá na asfaltovou cestu.

I když už stojím těsně před ním, s hlavou zakloněnou, abych nepřerušila oční kontakt, mlčí. Neříká nic, jen hluboce dýchá a horký dech naráží na mou studenou pokožku. Pozvednu jedno obočí a nakloním hlavu na stranu, abych mu dala najevo, že stále čekám na odpověď.

Překvapí mě, když se zasměje a udělá krok zpět. ,,Tak tohle si myslíš? Že jsi pro mě nějaká výjimečná? Zlato, jsi jen někdo, kdo mě sral o trochu míň než ostatní. Určitě nejsi v trapným románu, kde se do tebe zamiluje posranej badboy a budete spolu žít šťastně až do konce posranýho nudnýho života. Tady jsi v realitě, se mnou. A já nemiluju, nerandím a nenavazuju vztahy, jasný? Kdybys měla zájem, tak šukám, ale myslím, že by to tvoje drobný tělo sotva ustálo," zasmál se, než pokračoval, ,,a proč jsem tě políbil? Abys byla konečně chvíli ticho. Škubala si sebou jak ryba bez vody a nepotřebuju, abys mě prozradila," založí si ruce na hrudi a hrdě se propne v zádech. Myslí si, jak mi to právě nandal. Je pravda, že jeho slova byly jako jed, který zabíjí pomalu, ale bolestivě. Všechno co řekl, se mi vrylo do paměti, ale k jeho smůle mi na něm nezáleží tolik, abych to na sobě dala znát a potěšila ho tím.

,,Tak tohle si o mně myslíš? Tak to seš ještě větší debil, než jsem si myslela. Třikrát jsem ti dneska zachránila tu tvoji prdel a z tebe pak vypadne taková sračka? Vždyť neznáme ani svoje jména a ty si myslíš, že chci abys byl moje letní láska? Ježiši," zasměju se a znovu jdu k němu o krok blíž, ,,a šukat s tebou?" přeměřím si ho celého pohledem, ,,ne díky, pohlavní choroby nejsou něco, co bych sbírala jak pokémony. A teď asi čau," falešně se na něj usměju, než se otočím na patě a odcházím. Na tváři se mi pohrává pobavený úšklebek z toho, jak zmateně tam stál než jsem odešla.

Když za sebou slyším burácení motoru, je mi jasné, že tohle naše krátké a podivné přátelství právě skončilo. Mrzí mě to jen z jediného důvodu a to je ten, že on se zdál být jediným útěkem od té nesnesitelné nudy. Nasadím si sluchátka a loudavým krokem jdu domů. Pořád si přehrávám dnešní den a nevěřím, že se toho stalo tolik.

"Myslíš, že jsi pro mě nějaká výjimečná?" Znovu se mi ozve v hlavě a já naštvaně kopnu do šišky, která ležela při kraji chodníku. Takový idiot, co si o sobě vůbec myslí? Zlost ve mně roste každou vteřinou a nejradši bych si nakopala za to, že jsem ho v té popelnici nezamkla a nenechala sníst krysama.

Otevírám branku od zahrady a vidím, jak ke mně běží velká koule zlatých chlupů. Usměju se a kleknu si. Stellon mi přední packy položí na stehna a olízne mi obličej radostí, že mě vidí.

,,Nazdar kamaráde," podrbu ho na hlavě a políbím mu čelo. Opatrně si sundám packy ze svých nohou a postavím se. Šťastně kolem mě běhá a vrtí ocáskem. Rozhlédnu se po zahradě a můj pohled zůstane viset na plátěné houpačce u altánku. Poplácám si na stehno, aby Stellon viděl, že mě má následovat a společně se k ní rozeběhneme. Šťastně štěkne, když si sednu a on mi své mohutné tělo složí na zem k nohám. Drbu ho na břiše a usmívám se nad jeho šťastným výrazem.

Vytáhnu z kabelky telefon a zjišťuji, že je teprve něco málo po osmé. Protočím nad tím oči a začnu sjíždět sociální sítě, abych si připomněla domov. Když vidím fotku své nejlepší kamarádky jak stojí vysmátá na pláži, na fotoaparát ukazuje vztyčený prostředníček a vedle ní klečí Logan s vyplazeným jazykem, cítím, jak mi po tvářích stékají první slzy.

Jedna osudná noc, jedna chyba... kdyby se to nestalo, mohla bych tam být s nima. Mohla jsem žít, být šťastná a hlavně.. mohla jsem být doma. Hřbetem ruky si otřu si poslední horkou slzu a naposledy podrbu Stellona, než se rozejdu k domu.