Courage |H.S| ✅

8.

Otevírám staré dveře, jejichž klika zvláštně lepí a znechuceně krčím nos, když mě ovane smrad, který se od mé poslední návštěvy ještě znásobil. Otáčím se na Naomy, abych se ujistila, že je pořád za mnou a teprve potom vstupuju do malé, zakouřené místnosti. Dostala jsem pocit, jakoby se toto místo zaseklo v časové smyčce. Za barem stojí stále ten stejný muž, u stolů sedí ti stejní muži a dokonce v jukeboxu hraje stále stejná hudba.

,,Moje oblíbené koťátka," křičí už z dálky téměř bezzubý barman, ,,co to bude dneska?" znovu nám ukazuje shnilé zuby při tom, jak se široce usmívá. Pomalým krokem se vydávám k němu a všude se rozhlížím, abych zahlédla Zabijáka.

,,Vysokého kriminálníka," lokty se opírám o bar a bavím se tím, jak mu mizí úsměv z tváře.

,,Tady, tady žádný kriminálník není. My jsme slušný podnik," začíná se hájit a jeho oči tikají všude, jen aby se na mě nemusel dívat.

,,Jasně, že jste," směju se, ,,vím, že tu je. Dovezla jsem ho," z kabelky si vytahuju jednu cigaretu a neberu ohledy na to, že vedle mně stojí Naomy, která se dívá překvapeně. Z baru si vypůjčím zapalovač a zapálím nikotinovou tyčinku.

Barman už nic neříká, ale se zvláštním výrazem v tváři odchází skrz korálkový závěs někam do zadních prostor. Dívám se, jak Naomy opět vytahuje ubrousek a utírá barovou židli, na kterou se chystá posadit.

,,Máte za ním jít dozadu. Ale jen vy," jeho pokřivený, od nikotinu zažloutlý prst míří přímo na mě. Cítím, jak se mi teplo rozlévá po tvářích a já červenám.

,,Nemůžu ji tu nechat," bráním svou sestřenici, kterou se bojím nechat samotnou v baru s opilými a oplzlými muži.

,,Já to chvíli zvládnu," říká, a z kabelky vytahuje telefon, aby se zabavila než se vrátím. Následuju barmana ke korálkům a naposledy se otáčím na Naomy, abych se ujistila, že bude v pořádku. Jakmile projdu závěsem, ocitám se v dlouhé chodbě, která má po každé straně dvoje dveře, a na zemi se válí nespočet krabic a odpadků. Přemýšlím nad tím, jestli hygienický ústav vůbec tuší o existenci této putiky. Oči mi vyletěly ke stropu, když mi rameni přistála smradlavá a lepkavá tekutina, a zjišťuji, že strop je celý mokrý, kape z něho voda a celé je to pokryté plísní.

,,Prosím," barman zastavuje u těch nejvzdálenějších dveří vpravo a rukou mi naznačuje, ať vstoupím. Snažím se vyloudit aspoň chabý úsměv přes to veškeré znechucení, které právě cítím a s tichým "díky" otevírám dveře.

Oči mi padnou na Zabijáka, jak sedí ve starém křesle potaženém dekou, nejspíš aby nevykukovalo čalounění, v ruce drží sklénku s hnědou tekutinou a v druhé svírá cigaretu, kterou si zrovna dává do úst. Až teď mi dochází, že i já pořád jednu svírám mezi a prsty a když se na ní dívám, zjišťuji, že už polovina mi stihla odhořet. Nasaju dým do plic, než se k němu rozejdu.

,,Proč jsem musela přijít sama?" ptám se a sedám si na malou taburetku, která vypadá, že je tu nejčistší.

,,Spíš mi řekni, proč sebou tu Mary Poppins furt taháš," směje se a odpíjí ze své skleničky. Oči mi tikají mezi jeho obličejem a krkem, z něhož není přes tetování vidět ani kousek čisté kůže. Nacházím v těch pletencích různé obrazce, ale jako celek to nedává moc smysl.

,,Je to sestřenice," myknu a rameny a rychlým pohybem mu kradu skleničku s alkoholem, abych se mohla napít. Hned po prvním doušku mě začíná pálit hrdlo a mám co dělat, abych se nevyzvracela. ,,Fuj. Co to, sakra, je?" podávám mu skleničku zpět.

,,Nevypadáte jako rodina. A tohle? Ani nevím. Charlie mi to donesl," pokládá skleničku na provizorní stolek a lokty se opírá o kolena. Pomalu se natočí na mně, protože doteď seděl bokem, a když tak učiní, naše obličeje se od sebe ocitají jen na několik milimetrů. Můžu cítit laciný alkohol a cigarety z jeho horkého dechu, který mi naráží na kůži a zanechává po sobě husí kůží. Ošiju se, ale není to z toho, že by to bylo nepříjemné, jen mám pocit, že se teplota v místnosti rapidně snížila, když sleduju jeho smaragdové, chladné oči jak si mě hladově prohlížejí. Na sucho polknu a snažím se držet svůj dech na uzdě, ale jde to těžko, když mi srdce naráží do hrudi tak silně, až cítím tepání i ve spáncích.

,,Tak... co budeme dělat?" přeruším dlouhé ticho a energicky vyskočím na nohy, abych se dostala dál od něj. Dívá se na mě chvíli nepopsatelně zvláštním pohledem, než se jeho srdcovité rty znovu zformují do drzého úšklebku, který je pro něj typický.

,,Je venku už čisto?"

,,Jo, cestou jsem neviděla ani jednoho policajta," uklidňuju ho.

,,Bezva, takže mi dojdeme pro auto a pak ti ukážu něco, co by se ti mohlo líbit," říká a vytahuje si při tom další cigaretu, ale nezapálí ji. Místo toho si ji strčí za ucho a vydává se ke dveřím. Jdu za ním a zhluboka se nadechnu, než vkročím do plísní prolezlé chodby. Držím se v jeho těsném závěsu, protože mám pocit, že se v jedné bedně něco pohlo.

Jakmile projdeme skrz korálky, zmateně se rozhlížím po baru, protože Naomy nikde nevidím.

,,Kde je?" hrubě chytím barmana za rameno a natočím k sobě.

,,Hej, klidni si to kotě," promluví nejdřív k Zabijákovi, který mě chytí za zápěstí a zatáhne k sobě. Nemůžu ignorovat to, jak moje pokožka pod jeho dotekem začíná hořet, takže se mu rychle vytrhnu a dál propaluju pohledem barmana. ,,Nechala ti tu vzkaz a šla," podává mi malý papírek, na kterém je uhledným písmem napsáno : Šla jsem domů, stejně myslím, že si to beze mně užiješ víc. Neboj, neprásknu tě.

Nevěřícně na to hledím a na chvíli mě přepadne lítost. Všimnu si, jak mi Zabiják kouká přes rameno a spokojeně se culí. Otočím se na něj a trochu se zamračím, protože se mi vůbec nelíbí jeho radost. Ne, že bych měla Naomy v lásce, ale pořád je to rodina.

,,No co, mám rád, když se odpadky vynesou samy," mykne rameny a zasměje se. Přimhouřím na něj oči a uštědřím mu silnou ránu do ramene. Okamžitě svého činu lituju, když mu oči pekelně ztmavnou a rty, které jsou jindy krásně plné, se zúží do tenké linky. O krok ucouvnu, ale narážím zády na bar a tím se převrhl jeden z půlitru. Zvuk rozbíjejícího skla plní tichý prostor hospody a okamžitě na nás padají pohledy všech přítomných.

Bleskově se otočím a sleduju, jak všude leží střepy. ,,Omlouvám se, zaplatím to," začnu se hrabat v kabelce a z peněženky vytahuju pár bankovek, které nakonec vložím barmanovi do ruky.

,,To je v pohodě," jeho smích a klidný přístup mě uklidní a konečně se znovu podívám na něj. Pořád se mračí, ale nic neříká. Sleduju, jak taky vytahuje peněženku ze své zadní kapsy a barmanovi háže celkem tučný balík bankovek.

,,Měj se," prohodí směrem k němu a bez toho, aby se na mě podíval, odchází. Zmateně to celé sleduju a nakonec se rozeběhnu za ním.

Dohoním ho až na náměstí a už se ani nedivím, že je skoro prázdné. ,,Hej, počkej," zakřičím, ale on nezpomaluje. Zakroutím nevěřícně hlavou a přidám tempo. Když už jsem konečně u něj, chytím ho za zápěstí a to ho konečně zastaví v pohybu. ,,Můžeš mi říct, co ti přeletělo přes nos?" téměř křičím, protože tohle chování mě dostává do stavu nepříčetnosti.

Otáčí se na mě, obličej má pořád zamračený, a pomalým krokem jde ke mně. Znovu na sucho polknu a pomalu začínám couvat. Děsí mě. Hlasitě vypísknu, když se má záda setkají se stěnou budovy. Pořád se nebezpečně přibližuje a oči má temné jako noční oblohu. Pátrám v paměti, ale nenapadá mě nic, čím bych ho mohla tak naštvat. Namáčkne mě ještě víc na zeď, když se o ní zapře rukama a uvězní mě tak pod ním. Snažím se nedat najevo, že bych se ho mohla bát a pořád mu hrdě koukám do očí, i když to znamená, že musím mít zakloněnou hlavu.

,,Takhle se ke mně nikdo nechová, jasný? Trvalo mi dlouho, než jsem si vybudoval tuhle pověst a nedovolím, aby si na mě dovolovala malá holka," naštvaně jednou rukou udeří do zdi a já nadskočím. Chvíli váhám, jestli mám utéct domů, protože působí vážně hrozivě a já o něm vlastně nic nevím, nebo schovat svůj strach do kabelky a postavit se mu.

,,Tak hele," ruce mu položím na hrudník a zatlačím, ale s ním to ani nehne. Zhluboka se nadechnu a spustím - ,,Je mi jedno tvoje pověst, je mi jedno, že z tebe sere celý město, možná i celý Švýcarsko, já tě nenechám, aby ses navážel do mojí rodiny, jasný? Jo, Naomy je divná, slušná a nudná, ale je to rodina, a do tý se mi neser, ok?" znovu do něj strčím, ale tentokrát to jde snadno a já kolem něj proklouznu. ,,A ještě," nadechnu se znovu a jdu k němu. Tentokrát jsem já ta, co má navrch a zapíchnu mu prst do hrudi, ,,pro tebe nejsem žádná malá holka," vyplivnu jedovatě a naposledy se mu podívám do očí, než se otočím a s hrdě vztyčenou hlavou odcházím.