Courage |H.S| ✅

8.

Otevírám staré dveře, jejichž klika zvláštně lepí a znechuceně krčím nos, když mě ovane smrad, který se od mé poslední návštěvy ještě znásobil. Otáčím se na Naomy, abych se ujistila, že je pořád za mnou a teprve potom vstupuju do malé, zakouřené místnosti. Dostala jsem pocit, jakoby se toto místo zaseklo v časové smyčce. Za barem stojí stále ten stejný muž, u stolů sedí ti stejní muži a dokonce v jukeboxu hraje stále stejná hudba.

,,Moje oblíbené koťátka," křičí už z dálky téměř bezzubý barman, ,,co to bude dneska?" znovu nám ukazuje shnilé zuby při tom, jak se široce usmívá. Pomalým krokem se vydávám k němu a všude se rozhlížím, abych zahlédla Zabijáka.

,,Vysokého kriminálníka," lokty se opírám o bar a bavím se tím, jak mu mizí úsměv z tváře.

,,Tady, tady žádný kriminálník není. My jsme slušný podnik," začíná se hájit a jeho oči tikají všude, jen aby se na mě nemusel dívat.

,,Jasně, že jste," směju se, ,,vím, že tu je. Dovezla jsem ho," z kabelky si vytahuju jednu cigaretu a neberu ohledy na to, že vedle mně stojí Naomy, která se dívá překvapeně. Z baru si vypůjčím zapalovač a zapálím nikotinovou tyčinku.

Barman už nic neříká, ale se zvláštním výrazem v tváři odchází skrz korálkový závěs někam do zadních prostor. Dívám se, jak Naomy opět vytahuje ubrousek a utírá barovou židli, na kterou se chystá posadit.

,,Máte za ním jít dozadu. Ale jen vy," jeho pokřivený, od nikotinu zažloutlý prst míří přímo na mě. Cítím, jak se mi teplo rozlévá po tvářích a já červenám.

,,Nemůžu ji tu nechat," bráním svou sestřenici, kterou se bojím nechat samotnou v baru s opilými a oplzlými muži.

,,Já to chvíli zvládnu," říká, a z kabelky vytahuje telefon, aby se zabavila než se vrátím. Následuju barmana ke korálkům a naposledy se otáčím na Naomy, abych se ujistila, že bude v pořádku. Jakmile projdu závěsem, ocitám se v dlouhé chodbě, která má po každé straně dvoje dveře, a na zemi se válí nespočet krabic a odpadků. Přemýšlím nad tím, jestli hygienický ústav vůbec tuší o existenci této putiky. Oči mi vyletěly ke stropu, když mi rameni přistála smradlavá a lepkavá tekutina, a zjišťuji, že strop je celý mokrý, kape z něho voda a celé je to pokryté plísní.

,,Prosím," barman zastavuje u těch nejvzdálenějších dveří vpravo a rukou mi naznačuje, ať vstoupím. Snažím se vyloudit aspoň chabý úsměv přes to veškeré znechucení, které právě cítím a s tichým "díky" otevírám dveře.

Oči mi padnou na Zabijáka, jak sedí ve starém křesle potaženém dekou, nejspíš aby nevykukovalo čalounění, v ruce drží sklénku s hnědou tekutinou a v druhé svírá cigaretu, kterou si zrovna dává do úst. Až teď mi dochází, že i já pořád jednu svírám mezi a prsty a když se na ní dívám, zjišťuji, že už polovina mi stihla odhořet. Nasaju dým do plic, než se k němu rozejdu.

,,Proč sem musela přijít sama?" ptám se a sedám si na malou taburetku, která vypadá, že je tu nejčistší.

,,Spíš mi řekni, proč sebou tu Mary Poppins furt taháš," směje se a odpíjí ze své skleničky. Oči mi tikají mezi jeho obličejem a krkem, z něhož není přes tetování vidět ani kousek čisté kůže. Nacházím v těch pletencích různé obrazce, ale jako celek to nedává moc smysl.

,,Je to sestřenice," myknu a rameny a rychlým pohybem mu kradu skleničku s alkoholem, abych se mohla napít. Hned po prvním doušku mě začíná pálit hrdlo a mám co dělat, abych se nevyzvracela. ,,Fuj. Co to, sakra, je?" podávám mu skleničku zpět.