Courage |H.S| ✅

4.

Pod stolem jsem si mnula bolavé místo a propalovala Naomy naštvaným pohledem. Nechápala jsem, co ji tak naštvalo. Kdyby byla pravda to, co mi před chvílí řekla, jak by pak bylo možné, že ho ještě nezatkla policie. Vsadím boty, že jí to jen teta Shelly namluvila, aby se od takových mužů držela dál.

Pomalu jsem dopíjela i druhé pivo, znuděně si podpírala hlavu a sledovala, co je nového na sociálních sítích. S každou novou fotkou od mých kamarádů, na které se baví, lítají po pláži, surfují, pijí a hlavně; žijí, mě bodlo u srdce. Dala bych cokoliv za to, abych tam mohla být s nimi a nesedět ve smradlavý putice, s nudnou šprtkou a rádoby zabijákem ob pár stolů. Napsala jsem rychlou zprávu Casey o tom, jak je to tu na hovno a že mi chybí. Potom jsem telefon zamkla a uložila do tašky. Když jsem se znovu rozhlédla po ponuré putice, všimla jsem si, že zabiják mě celou dobu pozoruje.

Intenzivní pohled jako kdyby mi vypaloval díru až do morku kostí, cítila jsem se pod jeho pohledem nepříjemně, ale neměla jsem v plánu od něj pohled odtrhnout, aby si nemyslel, že se ho bojím. Zúžil oči do tenkých linek a obočí už se mu téměř spojovalo od toho, jak se mračil. Zopakovala jsem jeho gesto a přidala provokativní úšklebek.

Přišlo mi, že na chvíli znejistěl, ale kamenný, chladný výraz byl okamžitě zpět. Periferně jsem viděla Naomy, jak se ošívá, a jak jí je celá situace nepříjemná. Pobaveně jsem zvedla jedno obočí a čekala na jeho reakci. Naštvaně protočil oči, čímž přerušil oční kontakt a následně zapíchl svůj pohled do telefonu. Cítila jsem se jako vítěz.

,,Půjdeme?" zeptala jsem se Nam, která se zatvářila příliš úlevně a rychlostí blesku vstala. Popadla jsem svoji tašku a zkontrolovala, jestli mám všechno. Poté jsem následovala Naomy ke dveřím, ale nedalo mi to a naposled jsem se otočila. Zase se díval. Jeho smaragdový pohled skenoval celou mou postavu, dokud se nezastavil na zadku a konečně jsem na jeho obličeji uviděla náznak úsměvu. Protočila jsem nad ním oči a vyšla ven.

Ocitly jsme se znovu na malém náměstí, užívala jsem si čerstvý vzduch, který vevnitř tolik chyběl.

,,Už tam nikdy nejdu," vyprskla najednou Naomy tónem, který jsem u ní neznala, ,,Jsi blázen. Normální blázen, chápeš? Víš, že si ho mohla naštvat? A jeho naštvat nechceš!" máchala ve vzduchu všelijak rukama a v obličeji byla celá rudá. Ani si neuvědomovala, jak vtipně vypadá.

,,Uklidni se, dobře?" chytla jsem ji za zápěstí, když s ním šermovala moc blízko u mého obličeje, ,,kdyby byl vrah, nemyslíš, že by byl dávno ve vězení?" pobaveně jsem se usmála a pustila ji ruku, se kterou celou dobu škubala.

,,Prostě se od něj drž dál," naposledy zvedla vztyčený ukazováček, než se rozešla domů. Neohlížela se, jestli jdu za ní, jinak by si všimla, že furt stojím na původním místě. Naštvaně jsem si sedla na lavičku a rozhlížela se po prázdném náměstí. V momentě, kdy zmizela v klikatých ulicích za domy, došlo mi, že jsem ztracená, protože sama k nim netrefím.

Zašmátrala jsem v kabelce a vytáhla si krabičku cigaret a zapalovač. Měla jsem to schované v tajné kapse, protože kdyby na to Shelly přišla, sebrala by mi ji. Vložila jsem jednu mezi zuby a zkousla, abych praskla mentolovou kuličku před tím, než jsem ji zapálila.

Vyfoukla jsem oblak dýmu a sledovala, jak se pomalu rozplývá ve vzduchu.

,,Nejseš na to moc mladá?" z myšlenek mě vyrušil hrubý, nachřáplý hlas. Leknutím jsem nadskočila a chytla se za místo na hrudi, kde se nachází srdce. Otočila jsem hlavu na stranu a spatřila zabijáka, jak se opírá o okraj lavičky.

,,Do prdele," zaklela jsem, ,,víš, jak jsem se lekla?"

,,Řekl bych, že mě to mrzí, ale..." zbytek věty nechal nedopovězenou, no i přes to jsem věděla, co by dořekl.

,,Trhni si," složila jsem si ruce nu hrudi a znovu si potáhla cigarety. Trochu se pousmál a sedl si vedle mně. Dívala jsem se na něj, a i když venku už se stmívalo, bylo tu lepší světlo než uvnitř. Měla jsem možnost si prohlédnout jeho tvář. Uvnitř mi nepřišel nijak zajímavý, ale tady... tady jsem viděla, jak hezký je. Dokonalé mužské rysy, plné rty a zajímavé oči, které lemovaly dlouhé řasy. Vlasy měl hnědé, zgelované nahoru a malé vlnky se stáčely do všech stran.

,,Už ses vynadívala?" znovu mě vyrušil.

,,Možná," mykla jsem rameny a trochu se zasmála. ,,Potřebuješ něco?" zvědavě jsem povytáhla obočí.

,,Možná taky jednu cigaretu?"

,,A nejseš na to moc mladej?" oplatila jsem mu, i když jsem věděla, že musí být minimálně o pár let starší, než já.

Pobaveně se ušklíbl a ukázal tím jamku ve tváři. ,,To bylo dobrý. Ale myslím, že oba známe odpověď,"

Na to už jsem nic neřekla, jen jsem znovu vytáhla cigarety a jednu mu podala. Nevěřila jsem tomu, že sedím na lavičce s mužem, který je podle mojí sestřenice nejhorší člověk ve Švýcarsku a mlčky spolu kouříme cigaretu jako staří známí.

,,Už musím jít," vstala jsem, když jsem dokouřila a nedopalek hodila do blízkého koše. ,,Tak zas někdy, Zabijáku," letmo jsem na něj mávla.

,,Proč si mi tak řekla?" nakrčil obočí a v jeho očích se na malý moment mihlo něco jako smutek.

,,Tak mi tě představila," řekla jsem, jako kdyby to snad byla samozřejmost.

,,Měla pravdu. Už na mě raději nikdy nemluv, nebo dopadneš špatně," najednou jsem měla pocit, že předemnou sedí úplně jiný člověk. Oči měl opět kalné, bez života a naprosto bez emocí. Mračil se, až se mi na obličeji vytvořilo několik vrásek a skutečně teď působil děsivým dojmem.

,,Neřekla jsem, že tomu věřím. Takže, zase někdy," nedala jsem najevo svůj strach a s těmito slovy se od něj otočila směrem, kterým Naomy odcházela.

,,Být tebou, moc si to nepřeju," zvolal za mnou, ale nereagovala jsem. Vytáhla jsem sluchátka a na dlouhé bloudění si pustila svou oblíbenou hudbu.