Courage |H.S| ✅

34.

,,Proč?" je jediné, na co se zmůžu a vyhoupnu se do sedu. Pohodím si vlasy dozadu, aby mi nepřekážely a znovu na něj upřu svůj pohled. Začínám cítit zvláštní pocit, když se na mě nedívá a jeho pohled směřuje na vodopád. Mračí se a okusuje si spodní ret. ,,Země volá Harryho," dloubnu do něj a usměju se, i když mi už do smíchu moc není.

,,Možná, že jsem trochu přeháněl, když jsem říkal, že tě chci poznat já," zamrmle si pod nos, ale i tak ho slyším. Pořád se na mě nedívá a já moc nechápu význam jeho slov.

,,Rozveď to," řeknu, a hlas se mi trochu zachvěje, proto to zamaskuju lehkým odkašláním. Žaludek se mi začíná stahovat, když nastává další odmlka.

,,Pamatuješ, jak jsem seděl s Liamem na baru?" zeptá se a konečně se na mě podívá. Jeho pohled je opět nečitelný a nervozita ve mně bleskově vzrůstá. Kývnu, protože si na to vzpomínám moc dobře. Když se vrátili, po bitce nebylo ani památky a zase byli kamarádi. ,,Skoro celou dobu mluvil o tobě, byl jak kretén, fakt. Chtěl o tobě vědět víc, jenže mi došlo, že ani já toho moc nevím a tak jsem mu slíbil, že něco zjistím," řekne prostě, jako kdyby mi oznamoval, že si koupil nové boty. Tvrdě se kousnu do tváře, abych zamaskovala zklamání, které paralizovalo moje tělo. Proč jsem si vůbec myslela, že někdo jako on by se o mě mohl doopravdy zajímat?

,,Tak mu vyřiď, ať si trhne," odseknu a zvednu se, abych se mohla obléct.

,,Myslel jsem, že budeš ráda. Liam je fajn," řekne jako největší blbec pod sluncem a já se neubráním ironickému uchetnutí.

,,Žádný chlap není fajn," štěknu, až svým tónem překvapím sama sebe. Rychle se začnu oblékat, ale zastaví mě jeho ruce na mých bocích, když si stoupne za mě. Snažím se mu vytrhnout, ale otočí si mě čelem k sobě a já téměř narazím do jeho nahé hrudi. Normálně bych byla ráda, objala bych ho a řekla něco ve smyslu, že je idiot, ale tentokrát se mi jeho dotek protiví.

,,Okamžitě mě pusť," křiknu a praštím ho do hrudi.

,,Můžeš se, kurva, uklidnit?" už i jeho tón začíná být nepříjemný a já se znovu uchechtnu.

,,Ne. To, kurva, nemůžu," oplatím mu jeho předešlý tón a složím si ruce na hrudi. Chytne mě za bradu a donutí mě tak se mu dívat přímo do očí. Mračí se, i když já jsem ta, co má právo být naštvaná. Nevím, co jsem si myslela, když jsem nad ním ráno přemýšlela. Musela jsem mít nějaké chvilkové zatmění, jinak by mě nic takového nemohlo napadnout.

,,Julie, co ti najednou přeskočilo?" zavrčí, ale konečně mě pustí. Ohnu se pro své tričko, které si přetáhnu přes hlavu a znovu se na něj podívám.

,,Mně přeskočilo? Taháš mě tu za nos a chtěl si vyzvídat pro někoho jiného, zatímco mě líbeš a bereš k sobě přes noc, ale mně přeskočilo?" zařvu a naštvaně se rozmáchnu rukama.

,,My. Jsme. Jen. Kamarádi. Párkrát jsme si zašukali, ale nic to neznamená, vzpomínáš?" slova poslední věty mi řekne, jako kdybych byla mentálně postižená a on se bál, že ho nepochopím. Chápu ho moc dobře, no co nechápu je ta šílená bolest, která uvnitř mě roste každou vteřinou, každým jeho dalším slovem.

,,Odvez mě domů," řeknu jen a z kapsy vytáhnu telefon, abych napsala Naomy. Chudák je zamilovaná do dalšího blbečka.

,,Přestaň bejt hysterka. Sama si včera říkala, že u nás jde jen o sex," křikne po mně podobně, jako jsem křičela já na něj.

,,Nejsem žádná zkurvená hysterka. Ty jsi jen obyčejnej idiot a já lituju toho, že jsem tě kdy poznala, když si myslíš, že tohle je normální. Děláš, jako kdybych byla nějaká hračka, kterou můžeš poslat dál, když tě omrzí," začnu se k němu přibližovat a když jsem dostatečně blízko, strčím do něj, ale on se ani nehne. Naštvaně si odrknu a začnu zhluboka dýchat, abych se alespoň trochu uklidnila. Sama nechápu svou reakci, nechápu, proč mě to tak strašně mrzí, když jsem mu opravdu sama řekla, a to dokonce několikrát, že jde jen o sex. Nic víc, nic míň. Tak proč jsem měla takovou radost, když řekl, že o mně chce vědět víc a proč tak bolí, že jsem mu ve skutečnosti jedno?

,,To si o tobě nemyslím," řekne pro změnu sotva slyšitelně, proto to ignoruju a hodím po něm jeho věci, než se rozejdu cestou, kterou jsme přišli. V hlavě mám nespočet otázek, na které nejspíš nikdy nedostanu odpovědi. Srdce mi buší jako o závod a mám co dělat, abych udržela všechny slzy na svém místě. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se mi dostal tak hluboko pod kůži. Přijdu si jako naprostá kráva, musí ze mě mít akorát srandu. Další hloupá holka, která mu naletěla.

Netrvá dlouho a doběhne mě. Oba mlčíme a i celá cesta probíhá v mučivém tichu. Zastaví tam, kde vždycky a já se na něj ani nepodívám, když vystupuji z auta.

,,Julie-," začne, ale zabouchnu za sebou dveře dřív, než můžu slyšet zbytek. Ignoruju zvětšující se bolest, když se ani nepokusí vystoupit a jen slyším hlasitý motor a protočení kol, než odjede. Projdu ulici se sklopenou hlavou, snažíc si namluvit, že se vlastně nic nestalo. Byli jsme jen kamarádi a on se snažil pomoct jinému kamarádovi. Jenže... kéž by to takhle bralo i mé srdce.

Vejdu do domu a okamžitě ke mně přiběhne Shelly se širokým úsměvem, který ji ovšem zmizí, když vidí můj výraz a nevidí Naomy. Namluvím jí lež, kterou jsme s Nam vymysleli a to to, že šla ještě k nějaké spolužačce na čaj a přijde trochu dýl. Moc se nevyptává a já jsem vděčná. Když se za mnou zavřou dveře od pokoje, svezu se po nich až dolů a obličej si složím do dlaní. Lítost vystřídal vztek. Vztek na sebe, že jsem si ho pustila do života, že jsem mu dovolila se ke mně dostat tak blízko a hlavně, že neumím udržet svoje emoce tak, jak jsem si do teď myslela.

_____________________________________

Ahojtee. Hádám, že teď se můžu jen modlit, že mě nezabijete:D včera jste měly takovou radost, že se nám Harry mění.. no a ono nic :D:/ tenhle díl měl vyjít ven až zítra, ale já se nemůžu dočkat vašich reakcí, takže ho tu máte dřív:D:)