Courage |H.S| ✅

6.

Bylo něco málo po poledni, když jsem seděla v tetiném krámku a umírala nudou. Provozovala malé knihkupectví, ale zákazník sem zavítal tak dvakrát denně a většinou si stejně nic nekoupili. Už uběhly čtyři dny od mé noční procházky. Samozřejmě se to neobešlo bez zarachu, hovoru z Kalifornie a dlouhém kázání o tom, jak je Zabiják  špatný člověk. Raději jsem jim neřekla, že to on mě doprovodil zpět na náměstí, a že to díky němu mě vlastně našli. Jediné, co mě hřálo na duši bylo, že stejný trest dostala i Naomy za to, že mě tam nechala.

Znuděně jsem bubnovala prsty o pult a pohledem propalovala staré hodiny, jež se nacházely nad dveřmi do kumbálu. Chvíli jsem si i myslela, že mají vybité baterie, protože čas vůbec neutíkal.

,,Abbie, zlatíčko, v kufru jsem nechala jednu bednu s knihami, mohla bys mi tam dojít?" vykoukla zpoza závěsu teta Shelly a hodila mi klíče od auta. Jen jsem kývla a loudavým krokem šla ven. Když jsem otevřela dveře, nad hlavou se mi ozval malý zvonek, který upozorňoval na pohyb u dveří.

Už z dálky jsem odemkla auto a když jsem otevřela kufr, málem mě švihlo, když jsem uviděla obří přepravku přeplněnou knihami. Zhluboka jsem se nadechla a těžce ji zvedla, musela vážit víc, než já.

Už jsem byla skoro u dveří, když do mně někdo prudce narazil a přepravka i s celým obsahem skončila na zemi.

,,Sakra, nemůžeš-" ani jsem to nedořekla, když jsem uviděla, kdo za to může. Stál předemnou Zabiják, všude tikal pohledem a byl dost udýchaný. ,,Zase ty?" protočila jsem oči a ohnula se, abych dala vypadané knihy zpět do bedny.

,,Taky tě rád vidím," zamumlal a přikrčil se na zem ke mně. Nechápavě jsem na něj koukala, ale k odpovědi se neměl.

,,Potřebuješ něco?" zeptala jsem se, když pořád mlčel a pomáhal mi rovnat knihy.

,,Možná, ale fakt nevím, jak bys mi zrovna ty mohla pomoct," zase se provokativně zašklebil. Tak moc mi pil krev.

,,Fajn, tak si dej odchod, nádhero," procedila jsem skrz zuby a odvrátila od něj pohled.

,,Ježisi promiň, nemyslel jsem to tak. Mohla bys mě někam odvést?" ukázal na klíčky, které mi trčely z náprsní kapsy kostkované košile.

,,Ne," odsekla jsem a spolu s bednou se začala znovu zvedat.

,,Fajn," vyprskl naštvaně a dal se znovu na útěk. Stála jsem na místě a sledovala jeho velké tělo, jak se vzdaluje. Když jsem chtěla zalést, z druhé strany ulice vyběhli dva policajti, kteří na mě křičeli, ať počkám. Naštvaně jsem si odfoukla a těžkou bednu znovu položila.

,,Děkujeme. Slečno, neviděla jste utíkat muže? Celý v černém, vysoký asi takhle," máchal rukou ve vzduchu, protože Zabiják byl minimálně o dvě hlavy vyšší, než on.

,,Jasně, před chvílí běžel okolo. Zahnul támhle," docházelo mi, že právě lžu policii a mohla bych mít velký problém, ale cítila jsem, že ho nemůžu prozradit. ,,Můžu se zeptat, co udělal?"

,,Vykradl jeden menší obchod. Je tu známá firma, kdyby jste ho viděla, držte se dál a okamžitě nám zavolejte," ještě se culil, než se s kolegou dali znovu do běhu směrem, kterým jsem je poslala. Nevím, co mě to popadlo, ale rychle jsem i s knihami vběhla do obchodu, položila bednu na pult a utíkala za tetou do kumbálu, kde dělala účetnictví.

,,Teto? Potřebovala bych rychle domů," plácla jsem to první, co mě napadlo.

,,Proč?" zvedla hlavu od stohu papírů a zamračila se. I Naomy, která seděla v rohu ve starém křesle a četla si, nám začala věnovat pozornost.

,,Ehm, já.. dostala jsem své dny a nemám sebou.. potřebné věci?" blekotala jsem nesmysly a doufala, že mi to uvěří.

,,Drahoušku, to si měla říct hned. Pojď, odvezu tě. Naomy to tu zvládne, že?" znovu se usmívala a otočila se na svou dceru. Nemohla jet se mnou, musela jsem se ji zbavit.

,,A co kdyby jela Naomy? Můžeme tu chvíli využít k utužování vztahů," nevinně jsem se usmála a párkrát zamrkala. Chvíli váhala, než svolila a nezapomněla připomenout, ať jsme brzy zpátky.

Rozhovor zabral víc času, než měl, takže hned, jak jsme opustily obchod jsem chytla nam za zápěstí a rozeběhla se s ní k autu. Asi si myslela, že potřebuju akutně na záchod, protože se na nic neptala a utíkala taky.

Rychle jsem zapadla na místo řidiče a bez pomalého rozjezdu zařadila nejvyšší rychlost. Auto se bezproblému odlepilo z místa a velkou rychlostí se rozjelo. Motor chvíli skřípal, než se zařadil na správný stupeň a pak už jsme uháněly do ulice, kde mi předtím z očí zmizel on.

,,Jedeš špatným směrem," upozornila mě Nam, když jsem zabočila.

,,Tentokrát ne," zaculila jsem se, ale nespouštěla jsem pohled ze silnice.

,,Nejedeme domů, že ne?" zeptala se a já záporně pokývala hlavou. ,,Stalo se něco, když si byla pro knihy, že jo?" Tentokrát jsem to odkývala kladně a všude se rozhlížela, abych ho zahlédla. Byla jsem nucena zařadit nižší rychlost, jelikož jsme se řítily k prudké zatáčce. Překvapilo mě, když jsme se objevili ve slepé uličce. Vypla jsem motor a naštvaně praštila do volantu. Byla jsem si jistá, že vběhl sem.

Otevřela jsem dveře a vystoupila. Nebylo tu nic, kromě kontejnerů a vysoké cihlové zdi, která se pak dál stávala součástí domu.

,,Zabijáku?" zakřičela jsem s nadějí, že se někde objeví. Najednou se něco v kontejneru pohlo a začal se otevírat. Lekla jsem se a začala pomalu couvat.

,,Věděl sem, že mě v tom nenecháš," koukla jeho hlava s vítězným úšklebkem. Ladně přeskočil kraj kontejneru a dopadl za tvrdou zem. Z ramen si oprášil zbytek odpadků a rozešel se ke mně.

,,Fuj, ty smrdíš," zašklebila jsem se, když byl dostatečně blízko, aby mě smrad z odpadků mohl praštit do nosu.

,,Vsadím se, že ani ty bys v mé situaci zrovna nevoněla," odfrkl si a poupravil si vlasy, které mu padaly do čela.

,,Hádám, že máš pravdu," zasmála jsem se, ,,kam to bude? Nemáme moc času," popohnala jsem ho k autu. Už dálky jsem viděla Naomyn nafučený a zároveň vyděšený výraz.

,,Nemá mě ráda, co?" zašklebil se a odkryl tím jeden krásný ďolíček. Naprosto ignoroval mou otázku.

,,Ne. Myslí si, že jsi vrah. A ty jsi mezitím jen obyčejný zloděj," koukl se na mě a na tváři měl pořád ten přidrzlý úsměv.

,,Co když jsem i vrah?" zeptal se smrtelně vážně, až mě z toho tónu zamrazilo. Najednou vedle mně stál zase někdo úplně jiný.

,,V tom případě teď zachraňuju sexy vrahounskej zadek," zasmála jsem se a přehodila si klíčky, které jsem pořád svírala v dlani.

,,Mám sexy zadek?" zasmál se a úsměv byl zpět. Byl tak zvláštní, svým způsobem děsivý, ale na druhou stranu byl tak rýpavý a hravý, že jsem vyloučila, že by mohl být vážně vrah.