Courage |H.S| ✅

5.

Bloudila jsem prázdnými ulicemi a když už jsem si myslela, že se blížím k domu, ocitla jsem se úplně někde jinde.

Venku už byla pořádná tma, ulice osvětlovaly jen postarší lampy, které moc světla nedaly a než mi hrdost dovolila zavolat tetě, vybil se mi telefon. Naštvaně jsem si sedla na patník a vytáhla si další cigaretu.

Přemýšlela jsem, co budu dělat a nad tím, co dělá teta. Musí šílet, určitě už volala i mámě a nepustí mě už ani na zahradu. Najednou mě osvětlila dvě světla auta, které se ke mně blížilo. V první chvíli mě napadlo, že by to mohla být teta, nebo strejda Reece, kteří mě určitě hledají, ale naděje pohasla hned, když jsem uviděla značku auta. Nebylo to nové luxusní Volvo, ale Mustang. Starší ročník, ale vypadal dost v pořádku a udržovaně.

Vyškrábala jsem se na nohy, abych tam neseděla jako zoufalec a znovu se pomalu rozešla. Trochu mě děsilo, že auto mě nepředjelo, místo toho zpomalilo a jelo v těsném závěsu za mnou. Zahodila jsem nedokouřenou cigaretu a přidala na kroku. Od pusy mi začínala jít pára, jak se venku ochlazovalo.

Už jsem skoro běžela, když jsem se snažila sebe samou uklidnit, že jsme přece v malé díře ve Švýcarsku a určitě mě tu nepronásleduje vrah. Vrah, zabiják. Najednou jsem ucítila jakýsi pocit bezpečí a zpomalila. Ještě chvíli jsem šla pomalou chůzí, abych zklidnila svůj dech ze zběsilého běhu, jež jsem před chvílí absolvovala.

Konečně jsem sebrala odvahu a otočila se. Ulevilo se mi, když jsem spatřila Zabijáka, jak má loket ven z otevřeného okénka a pobaveně se šklebí.

,,Na někoho, kdo se ničeho nebojí si mi přišla celkem posraná," rýpl si hned, když už stál u kraje chodníku těsně přede mnou.

,,Nebyla jsem posraná," odsekla jsem a složila si ruce v bok. Tázavě jsem zvedla obočí a trochu se sehnhla k okynku, ze kterého vykukoval, ,,to je tvůj koníček? Sledovat nováčky a smát se jim, že se ztratili?" Lokty jsem se opřela o rám okna a i sebe překvapila náhlou dávkou odvahy. Přeci jen tu ještě byla šance, že měla Naomy pravdu a on je magor.

,,Ne, ale po tom, co si odešla se tam vrátila ta s kastrolem na hlavě a hledala tě. Bylo mi jasný, že seš někde v prdeli, tak jsem se jel podívat jak hluboko. No, a jsme na druhý straně města, takže asi hodně," hrdelně se zasmál, ale mně to k smíchu nepřišlo ani trochu. Naštavaně jsem se odpíchla od auta a rozešla se pryč. Nenechám nějakého debila, aby si ze mně dělal dobrej den. Nechal mě kus popojít, než se za mnou zase rozjel. ,,Nemyslel jsem to tak, pojď. Odvezu tě aspoň zpátky na náměstí," křikl, když už zase dojel těsně vedle mě.

,,Aby sis ze mně mohl dělat srandu? Ne díky, já se projdu," odsekla jsem a ani se na něj nepodívala.

,,Tak proč jdeš zase špatně?" neunikl mi jeho pobavený tón.

,,Protože můžu," s těmito slovy jsem se zase otočila a kráčela směrem, kterým jsem přišla.

Ještě párkrát mi nabídl odvoz, ale když jsem ho pokaždé odmítla, zklaplnul. K mé smůle, nebo možná štěstí, neodjel a z okýnka mě okřikl vždycky, když jsem odbočila špatně. Když už jsem z dálky poznala náměstí, úlevně jsem vydechla a chtěla mu poděkovat, ale to už zatahoval okénko a s hlasitým protočením kol odjel.

Zakroutila jsem nad ním hlavou a sedla si na lavičku, kde jsme spolu seděli předtím. Byla jsem pořád v prdeli, ale o trochu míň.

Měla bych přemýšlet nad tím, jak se dostat domů, ale místo toho mi pořád v hlavě blikal on. Byl to nejzvláštější člověk, kterého jsem kdy potkala. A tím jsem si jistá už po dvou krátkých setkání. Proč se o něm říká, jaký to je magor, když mě, úplně cizí holku která na něj byla hnusná, hledal a doprovodil až do bezpečí, když měl možnost mě unést, zabít nebo znásilnit? Proč z něho měli i v té hospodě takový strach, když já na něm nic děsivého nevypozorovala. Byla jsem odhodlaná na všechny ty otázky dostat odpověď.

Zima se mi dostávala už i pod oblečení a celá jsem se třásla, pořád jsem se zmateně rozhlížela a konečně byly mé prosby vyslyšeny, když se na náměstí vřítilo už známé Volvo.