Courage |H.S| ✅

47.

,,Pořád si myslím, že za to nemůžeš," řeknu a pevně ho chytím za ruku. Říkám pravdu, nemyslím si, že by Harry nějak mohl za smrt Gemmy. Byla dospělá a věděla, že to auto není v pořádku. Harry ale můj názor nesdílí a záporně zakýve hlavou. ,,Tak jo, Patriku. Nejsem moc dobrá na utěšování, ale vím něco o autech, a vím, že i ty víš něco o autech. Čím se stane to, že se zablokuje volat?" zeptám se nekompromisně, protože nedovolím, aby se zbytek života bezdůvodně obviňoval.

,,Můžou za to spoje mezi alternátorem, baterkou a-"

,,Tak, a ty seš snad ten spoj? Ne. Mohlo za to rozbité auto, ne ty. Konec," řeknu hlasitěji, aby mě konečně poslouchal a postavím se. Nechci na něj být zlá, ale jsem tak moc naštvaná. Na sebe, že mu neumím vysvětlit, že to nebyla jeho chyba. Na něj, že se zbytečně trápí a i na Gemmu, že ho tu nechala.

,,Pojď ke mně," konečně odlepí pohled od podlahy a natáhne ke mně ruce. Okamžitě si mu sednu na klín a omotám ruce okolo jeho krku. Vdechuju tu úžasnou, osobitou vůni a čím dál víc si uvědomuji, co se mnou ten muž dělá. Otvírá se mi a čím víc o něm vím, tím ho mám raději. Není to ten chladný, protivný a ironický zabiják, kterého jsem poznala. Je to Harry. Harry, který přišel o sestru a dává si její smrt za vinu. Harry, který v sobě skrývá spousty tajemství a bolesti.

,,Děkuju," pošeptá mi do ucha, mezi tím, co mi konečkami prstů přejíždí po celé délce zad. ,,Ukážu ti ještě něco," řekne a naznačí mi, abych se postavila. Chytne mě za ruku a znovu scházíme do přízemí. I po druhé mi z těch všudy přítomných křížů a soch naskakuje husí kůže. Harry vypadá, že je na to zvyklý a nic moc to s ním nedělá. Tedy, ne víc než zbytek domu.

Přes chodbu se dostaneme k nízkým dveřím, které se ukrývají v rohu za schody. Zastaví před nima a naposledy se na mě podívá, než je otevře. Srdce mi bije až nebezpečně rychle z toho, co mě tam čeká. Celý ten dům vypadá dost zvráceně a já se bojím, co se ukrývá ve sklepě. Překvapeně zamrkám, když se tam nenachází nic jiného, než jedna stará kovová postel a trochu plísně.

Překvapeně se podívám na Harryho, ale ten má pohled upřený jen na tu malou, a na první pohled bezvýznamnou, postel.

*flashback*

Když pro Harryho přijela jeho maminka místo Gemmy, začínal tušit, že je něco špatně. Jejich matka, Annie, bývala hodně často v práci a tak pro Harryho vždy jezdila Gemma.

Čekal, že máma vystoupí a obejme ho, zeptá se, jak se měl, jako to dělala vždycky Gemma, ale nic. Jeho matka seděla v autě a vypadalo to, že brečí. Harryho přepadl špatný pocit a rozeběhl se k autu. Hned, jak se posadil na zadní sedačky prostorného Minivanu, naklonil se dopředu ke své matce, chtěl ji obejmout. Ona se však předklonila, aby unikla doteku svého syna a otočila se na něj. Harry se zděsil, když uviděl matčin pohled. Její hnědé oči, které vždy překypovaly láskou, byly najednou dočista prázdné. Jediné, co v nich šlo rozeznat byla nenávist. Nenávist vůči svému malému synovi. Harrymu se rozklepal spodní ret.