Nenahraditelná//CZ FF✔️

14.

Nechala jsem ty dva se hádat a začala obálku trhat. Zajímalo mě, jestli měl Steve vážně pravdu.

Pokud ano, tak jsme museli přijít na to, jak mohl přežít sedmdesát let, jako Steve, bez toho, aby zestárl.

James Buchanan Barnes. Byl to on. Steve měl celou dobu pravdu.

Byl to jeho nejlepší kamarád, byl to voják a bylo mu přes devadesát!

Podala jsem papíry Stevovi a dala si ruku před ústa. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak to bylo možné?

,,a dost! Přestaňte sakra. Jste jako děti!" vyjela jsem na ty dva, kteří hned ztichli.

,,jeden z nás dítě je" prohodil Loki, čímž naštval Petera ještě víc.

Ten propnul zápěstí, čímž vytvořil svoji slavnou pavučinu, která zalepila Lokimu ústa.

On se to snažil hned sundat, ale nešlo mu to. Už jsem do toho chtěla zasahovat, ale Loki si to nenechal líbit.

Zapřel se rukama o linku a ostrůvek a kopl Petera do břicha, čímž ho odhodil na druhý konec kuchyně.

Zavrčela jsem a stoupla si mezi ně s rukama na bocích. Vážně byli jako děti!

,,Petere, do laborky. Steve, ty vystřídáš tátu a ty" namířila jsem prst na Lokiho.

Pavučinu už si strhl z úst a snažil se ji setřást z prstů, ale přestal.

,,ještě jednou uslyším, že se s někým hádáš, tak tě vykopu z domu a ty víš, co se stane" naposledy jsem ho přejela pohledem a zamířila do laboratoře.

Peter se mu ještě vysmál, ale pak mě se Stevem následoval.

Byla jsem neskutečně naštvaná. Hlavně proto, že jsem neměla ani tušení, jak mohl James přežít.

,,počkej tady" přikázala jsem Peterovi a nakráčela do ošetřovny.

Táta seděl na židli a brousil si hrot jednoho ze šípu. James seděl na lehátku a nenávistně ho sledoval.

,,ihned vyklop jak ses sem dostal a jak jsi sakra přežil od války bez toho, abys zestárl" vyjela jsem na něj.

V tomhle jsem byla jako Tony. Když jsem na něco nemohla přijít, tak jsem se hned naštvala.

James se na mě na chvíli polekaně podíval, ale pak se jeho pohled zase změnil na nenávistný.

,,víme kdo jsi. Ty máš jméno, ne že ne. Jmenuješ se James a ten sen o Stevovi byla vzpomínka" vrčela jsem na něj jako pes.

Vzala jsem zpět, že se nebude používat násilí. Měla jsem chuť mu jednu natáhnout, i kdyby mi ji měl vrátit.

,,v tom případě toho víte víc než já" jak může být tak klidný?!

Zaryla jsem si nehty do dlaní, abych ho vážně neuhodila a pokynula Stevovi hlavou, aby mě zastoupil.

Neměla jsem na něj nervy. Měla jsem své hranice a ty byly překonány. A to bylo teprve ráno.

Vrátila jsem se zpět do laborky a vzala Peterovi pavouka z rukou. Spíše jsem ho vytrhla.

,,jak ti to šlo? Viděla jsem tě na té budově" napojila jsem oblek na jeden z počítačů a nechala si vyjet všechna data.

Bylo tam všechno o tom kde byl, v jaké výšce, jakou rychlostí letěl a co použil.

,,je to mnohem lepší než ten starý oblek. Jen když už jsem něco spustil, tak to šlo pomaleji než jsem čekal a párkrát se mi to vymstilo" posadil se vedle stolu a koukal do počítače.

Cítila jsem se trochu provinile, že monitoruji každý jeho krok a zprávy, ale musela jsem.

Byl v našem světě nový a já nechtěla riskovat, že by udělal nebo řekl něco, co neměl. Což už se stalo.

,,zrychlím všechny programy, ale bude to chvíli trvat, takže to udělám později. Vidím, že nemáš nic zlomeného, takže nemáš jinou možnost než to rozchodit" vzala jsem pavouka.

Pokynula jsem mu rukou, aby se postavil, zvedla mu triko, přitiskla mu to na hruď a oblek aktivovala dvojím poklepáním.

Nechala jsem tam nahrát i své otisky, pro případ nouze, že by se mu něco stalo a já musela oblek deaktivovat, aby ho mohli ošetřit.

Oblek se rozpostřel po těle pod oblečením a upevnil svá vlákna.

,,nejdeš na to moc rychle?" zasmál se Peter, ale mně do smíchu vůbec nebylo.

Ještě jsem se nevzpamatovala z předešlého večera a začátek nového dne by taky nezískal cenu nejlepšího dne.

,,svlékni se prosím. Musím do obleku ještě zavést pár vláken" připravila jsem si všechno potřebné.

Chtěla jsem tam zavést ještě jedno sledovací zařízení, kdyby se to jedno zase pokusil vyndat.

Jednou to zkusil, ale dopadlo to tak, že měl zlomené žebro a ruku. Tony s ním měsíc nemluvil. Teď už jsem vychcanější.

,,musím ti něco říct" vyhrkl najednou, když jsem prošívala poslední vlákno oblekem.

Zamručela jsem na důkaz toho, že může pokračovat a dál se soustředila na práci.

Kdybych to neudělala na setiny milimetru správně, tak by se vlákno neujalo a bylo by tam úplně zbytečně.

,,líbíš se mi" vychrlil ze sebe tak rychle, že mi chvíli trvalo, než mi došel pravý význam.

Cukla jsem s rukou, načež vykřikl, protože jsem ho bodla a o kousek odstoupil.

Dodělala jsem poslední steh a jehlu vyvlékla z obleku. Potřebovala jsem chvíli, abych to vstřebala.

,,do práce se city netahají, Petere" v překladu to bylo ,promiň, ale necítím to stejně'.

Peter byl milý, hodný a byl ztělesněním dobra, ale nebyl nic víc než člen týmu.

Bylo mi líto, že jsem mu nemohla říct to samé, ale tohle by se nehodilo. Ani bychom se k sobě nehodili.

Radši jsem k němu nezvedla oči. Tušila jsem, že ho uvidím smutného.

Byl až moc citlivý, ale v jeho situaci jsem to chápala. V životě toho moc neměl a dělo se mu spíše to špatné.

,,a to sis řekla před tím nebo až po tom, co sis začala s Lokim?" promluvil, když jsem se k němu otočila zády a vrátila všechny věci na své místo.

Opřela jsem se rukou o stůl a pevně stiskla víčka očí. Co mu na to mám jako říct?

Nemusela jsem se mu vůbec zpovídat a už vůbec ne v tomhle. O co mu šlo?!

Odhodlaně jsem se k němu zpět otočila, ale odvahu mu to vytmavit jsem ztratila hned, jak jsem se na něj podívala.

Nebyl smutný, jak jsem předpokládala. Byl spíše naštvaný, ale neměl důvod.

Nemohla jsem za to, že jsem to necítila stejně a že jsem si kdysi začala s Lokim. Nic mu do toho nebylo! Jak z toho ven?