Nenahraditelná//CZ FF✔️

8.

,,myslíš že to je ten Jamese? Jak říkal Steve?" zeptal se táta, ale nespouštěl z něj oči.

Očistila jsem zbytky krve z mužova ramene, kde měl sešitou ránu po šípu a vzhlédla k němu.

,,vzala jsem mu krev. Zítra ji chci poslat do vojenské nemocnice, kde mají rozbory krve ještě z války. Pokud je to doopravdy on, tak musí mít i jeho. Buď se to potvrdí nebo vyvrátí" pokrčila jsem rameny.

Vzala jsem všechno, co jsem použila a rovnou to vyhodila. Radši.

,,ani nekřičel, když jsem ho trefil. Musí být na bolest zvyklý" přemýšlel nahlas.

Musela jsem mu dát za pravdu. Když jsme hledala anestetika, tak jsem žádný výkřik neslyšela.

Nedokázala jsem si představit, čím si musel procházet, když zvládl něco takového.

,,jak to jde s Teseraktem?" převedl řeč jinam a oba jsme se přesunuli do laborky.

Doufala jsem, že muž bude ještě nějakou dobu spát. Dala jsem mu dávku jako pro slona.

Modlila jsem se, aby jen spal. Říkala jsem, že neznám dávkování, ale nemohlo ho to zabít. Že ne?

,,nijak. Nevím jak oddělit kousek. Kdybych použila celý, bylo by to až moc energie a bůh ví, co by se stalo" povzdechla jsem si.

Něco takového nebylo ani někde v knihách, či bájích. Byla jsem v koncích.

,,ty na to přijdeš. Jako na všechno" jen jsem se na něj zakřenila a napřímila se.

Z ošetřovny se začaly ozývat řinčivé zvuky řetězů. S tátou jsme vzali nohy na ramena a šli tam.

Muž už byl vzhůru a házel sebou ze strany na stranu. A co teď?

,,jak ses sem dostal, Jamesi?" zkusila jsem ho oslovit jménem, které nám řekl Steve. Ihned se přestal hýbat.

Zvedl k nám oči. Přes záda mi přejel studený mráz. Tak ten je vážně děsivý.

,,kdo je James?" naklonil hlavu na stranu a cukl s levou rukou. Řetězy se pohnuly, ale nepovolily.

S tátou jsme si vyměnili významné pohledy. Nebyl to on.

,,jdu se podívat na kamery. Zkus z něj něco dostat" otočila jsem se na patě a odešla zpět do laboratoře.

Měla jsem z muže nepříjemný pocit. Šel z něj takový... chlad, zima.

Zapnula jsem jeden z počítačů a projela všechny záznamy z kamer, ale na žádné z nich nebyl vidět.

Systém Howarda nešel ani hacknout, takže záznamy musely být skutečné.

Nechápala jsem, jak se dovnitř mohl dostat bez povšimnutí. To byl duch?!

,,jestli je nějaká možnost, že Steve říkal pravdu, tak nevím co se s ním stalo" opřel se o dveře táta.

Vypnula jsem počítač a založila si ruce na hrudi. Něco se mi na tom nezdálo.

,,musí být cvičený. Nezachutily ho ani kamery, ani alarm" začala jsem si poklepávat nohou.

Zkoušela jsem vymyslet scénáře, co za tím mohlo být, ale nic nevypadalo věrohodně.

,,očividně ho neměli rádi, když ho poslali samotného do našeho domu" zasmál se, ale mně do smíchu nebylo.

Nevěřila jsem tomu, že by ho vážně poslali samotného. Zase nebyl tak dobrý, když ho přeprali.

,,zůstanu tu s tebou a zatlačíme na něj. Třeba něco řekne" jen jsem přikývla.

V ošetřovně jsem si sedla na lehátko a prohlédla si muže od hlavy až k patě.

Zajímalo mě, jak přišel ke kovu na jeho ruce a proč jím neměl obalené celé tělo. Určitě by ho to lépe chránilo.

,,jak ses sem dostal?" začala jsem znovu. Tohle mě zajímalo nejvíc.

Všechno ostatní, jako kdo to je, už byly jen detaily. Podstatné, ale stále jen detaily.

Když se dokázal do domu dostat on, tak to mohl dokázat kdokoliv.

Muž povrchně zvedl hlavu, ale neřekl ani slovo, načež jsem protočila očima. Z toho nic jen tak nedostaneme.

Seskočila jsem z lehátka a zamířila k němu. Táta na něj pohotově zamířil.

Stáhla jsem lem jakési vesty, co měl na sobě a podívala se, kde končí kov, abych to mohla sundat.

Vyděsila jsem se, když jsem uviděla, že to má vpité do kůže. On s ramenem cukl.

Radši jsem ho pustila, aby nezkusil něco víc a postavila se kus od něj. Už jsem se nedivila, že ho nebolelo, když do něj byl střelen šíp.

Kov nebyl jen chránič jeho ruky. Kov byla jeho ruka.

Kdo mu mohl něco takového udělat? Vždyť ho to muselo bolet!

Vypadalo to, že má kov na těle přidělaný dlouho, protože tam měl jen jizvy.

Žádný doktor by nedokázal propojit kůži s kovem tak, aby na sobě drželi. Bylo to nemožné.

Já se ve zdravotnictví nevyznala, ale tohle jsem věděla stoprocentně.

S tátou jsme se z něj snažila dostat cokoliv, co by nám pomohlo zjistit, kdo ho sem poslal.

Trvalo to celou noc. On neřekl ani jedno jediné slovo. Neřekl nic.

Celou dobu mlčel. Táta na něj chtěl zatlačit jinak, násilím, ale to jsem zakázala.

Chtěla jsem na to jít pomalu a s chladnou hlavou. Aspoň pro začátek.

,,Stefany?" ozval se za mnou něčí hlas. Polekaně jsem se vymrštila do sedu.

Ležela jsem na stole a nejspíš jsem musela usnout, ale netušila jsem kdy a jak jsem se dostala z ošetřovny do laboratoře.

Protřela jsem si oči a rozhlédla se po místnosti. Kdo mě sakra vzbudil?