Nenahraditelná//CZ FF✔️

18.

,,samozřejmě že měla. Jsi jako člen rodiny. Mrzí mě, že neopětuji tvé city. Jsi milý, ale má práce je pro mě i pro ostatní důležitá a já se ji chci věnovat naplno" objasnila jsem mu to.

Byla to pravda, ale taky výmluva, abych mu nezlomila srdce na milion kousků.

Bylo mi ho líto. Vypadal, že to myslí vážně a já mu doopravdy nechtěla ublížit, ale musela jsem.

,,a teď si odpočiň. Potřebuješ to" lehce jsem se usmála a rychle odešla. Mám to za sebou.

Vrátila jsem se zpět do laboratoře a hned napsala Brucovi, jestli je v pořádku a co se děje, že je tam tak dlouho.

Nepředpokládala jsem, že odpoví hned, takže jsem si vzala do ruky složku s výpočty a znovu si prošla všechny papíry.

Slíbila jsem tátovi, že si dám chvíli pauzu od přemýšlení nad Teseraktem, ale nešlo to.

Pořád jsem to měla v hlavě, ale konec byl v nedohlednu.

,,máte to tu pěkné" rozlehl se místností Lokiho hlas a já se k němu otočila rychlostí světla.

Měl ruce za zády a rozhlížel se po obvodu místnosti.

,,vypadni odsud. Tady nemáš co dělat" přešla jsem k němu, otočila ho a začala ho tlačit do zad.

Srdce mi bilo jako o závod. Vyrušil mě v půlce myšlenky, takže jsem to nečekala.

Co si to vůbec dovoloval? Peter měl pravdu v tom, že chodí po našem domě jako kdyby mu to patřilo.

,,naposledy jsi mi neodpověděla na otázku" zručně a rychle se otočil a chytl mi obě zápěstí jednou rukou.

Na chvíli jsem měla déjà vu, ale zatřásla jsem hlavou a začala se mračit.

,,chci své žezlo zpět" vydechl mi do obličeje. Měl nezvykle svěží dech, až jsem musela odvrátit hlavu.

,,myslela jsem, že jsou bohové chytřejší. Vzpomeň si na to, co jsem ti řekla a přeber si to" vytrhla jsem mu zápěstí ze sevření.

Musela jsem od něj odstoupit. Jeho blízkost mi byla až moc příjemná.

Byl pro mě jako zakázané ovoce, které jsem si sama zakázala. Už se nemohlo dít to, co před tím.

,,takže..." ,,takže na své žezlo rovnou zapomeň" skočila jsem mu do řeči.

Bála jsem se, že by řekl něco, co nemusel táta vedle v místnosti slyšet. On taky nemusí vědět všechno.

Ukázala jsem rukou ke schodům a vyzývavě se na něj podívala.

Chtěl něco říct, ale nakonec vážně odešel. Ulevilo se mi, ale ne tolik, jak bych chtěla.

Mrzelo mě, že jsem na něj tak zlá, ale musela jsem, jinak bych k němu chtěla mít zase blíž. Dělala jsem to pro své dobro.

Chvíli jsem jen tak stála a pak šla říct tátovi, že skočím pro nějaké jídlo.

Netušila jsem jak dlouho jsem nejedla já sama, natož abych si pamatovala, kdy jedl James.

Zprvu jsem ho chtěla trápit hlady, aby nám něco řekl, ale mé svědomí mi to nedovolovalo.

Nikdy jsem nebyla krutá a nechtěla jsem s tím začínat. Podobala bych se tak Lokimu.

U stolu seděl Thor a bavil se o něčem s Natashou. Jen jsme si kývli na pozdrav a já si stoupla za linku.

,,nemáš zač, Stefany" zvýšila hlas Natasha, abych ji náhodou nepřeslechla.

Stáhla jsem obočí k sobě a podívala se na ni. Neměla jsem tušení proč to řekla. Neudělala nic, za co bych ji měla děkovat.

,,za to, že jsem šla pro Petera" objasnila mi. To si snad dělá srandu, ne?

Byli jsme rodina. Za zachraňování životů bychom si děkovat neměli! Byla naše povinnost chránit ostatní!

Hrozně mě to naštvalo, protože ona byla jedna z těch, které všichni kryli záda a nikdy za to nic nechtěli. Ani vděk.

,,jestli ti mám děkovat za to, že zachraňuješ životy lidem z týmu, tak fajn, děkuju, ale ty teď poděkuj všem ostatním, protože oni chrání prdel tobě a ještě jsem od tebe neslyšela žádný vděk!" zakřičela jsem na ni.

Nikdy jsme se neměly rády. Už když přišla k nám jsem v ní viděla tu faleš.

Hrála si na kamarádku všech, hlavně táty, ale kdyby si měla vybrat mezi sebou a někým z nás, vybere si vždy sebe.

Možná jsem ji neměla ráda jen kvůli tomu, že dolézala za tátou. Žárlila jsem na ni. Ze začátku.

Nikdy jsem ji nebrala jako člena své rodiny. Kdyby to bylo na mně, tak už s Avengers není.

Sice byla potřebná, ale kdyby chyběla v nějaké akci, tak by se určitě svět nezhroutil a zvládli by to bez ní.

Prošla si nějakým výcvikem, to já taky, ale nevytahovala jsem se s tím jako ona.

,,jsi jen rozmazlené děcko" odfrkla si a pohodila svými vlasy. To bylo to jediné, co jsem ji záviděla.

Bylo to na ni to jediné hezké, nezkažené. Tím pádem se to k ní vůbec nehodilo.

Thor tomu jen přihlížel, ale dala bych ruku do ohně za to, že je na mé straně, snad poprvé v životě.

S Natashou si taky nesedl, ale nedával to najevo tolik jako já.

,,trhni si. Tvůj názor mě nezajímá" sykla jsem na ni, vzala talíře s jídlem a šla zpět dolů, abych se na ni nemusela dívat.

Svou porci jsem si nechala v laborce a zbylé dvě jsem dala tátovi.

Nechtěla jsem už k Jamesovi přistoupit ani na krok, pokud by nebyl stav nouze.

Děsil mě a nechtěla jsem riskovat, že by na mě vyjel. Táta by se určitě ubránil lépe než já, kdyby ho napadl.

Vzala jsem si prášky na bolest z jedné skříňky a šla zpět nahoru.

Peter měl kapačku s léky jen chvíli, takže jsem pochybovala, že mu to dostatečně zabralo.

Zaklepala jsem na jeho dveře a po vyzváni jsem vešla dovnitř.

Peter si zrovna bral tričko ze skříně a chtěl si ho obléct, ale zastavil se. Další trapas do sbírky.

,,nesu ti léky na bolest. Je ti lépe?" dala jsem prášky na noční stolek.

Těkala jsem očima po celém pokoji, jen abych se nemusela dívat na něj. Chtěla jsem se propadnout do země.

,,děkuju. Je mi lépe, ale musím domů. May má o mě strach. Psala mi snad stokrát" jen jsem mu na to kývla.

Už si stihl obléknout tričko, takže už jsem se nemusela ostýchat se na něj podívat.

,,dávej pozor na ty záda, aby se to nezhoršilo. Mělo by ti to pomoct si srovnat páteř, ale v životě jsem to nedělala, takže nevím, jak to funguje" otočila jsem se a rychle odešla.

Nerada jsem se s někým loučila. Nechtěla jsem, aby to znělo, jako kdybych se s ním loučila úplně naposledy.

Začalo to při první akci, na kterou táta šel. Zranili ho a on byl nějakou dobu v umělém spánku.

Měla jsem strach, že už se neprobudí, takže jsem se přestala loučit, abych aspoň měla pocit, že se vrátí...