Nenahraditelná//CZ FF✔️

7.

Naproti mně stál muž s maskou přes ústa a nos, s levou rukou v kovu a se zbraní v pravé ruce.

Mířil mi přímo na čelo. Celé mé tělo zachvátil neuvěřitelný strach.

Nasucho jsem polkla a nespouštěla oči ze zbraně. Byla jsem v šoku a úplně paralyzovaná.

Netušila jsem co mám dělat. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Jak se sem mohl dostat?!

Byla pravda, že jsem nekontrolovala kamery, ale jistil to poplach. Byla jsem si jistá, že jsem ho zapínala.

Nemohl se přes něj jen tak dostat, nebo ho vyhodit, protože pojistky byly v laboratoři. Účelově.

,,kdo jsi?" pomalu jsem dala ruce dolů a podívala se mu do očí.

Měl přes ně vlasy, které mu sahaly po bradu. V jeho očích se zračila nenávist.

Nenápadně, aspoň doufám, jsem zašátrala pod stolem, dokud jsem nenašla tlačítko alarmu.

Rychle jsem ho zmáčkla a vrátila ruce před sebe, protože se začal mračit.

Alarm se ozýval jen v pokojích ve druhém patře, které byly kvůli tomu odzvučené.

,,tvůj vrah" promluvil hrubým hlasem, který byl tlumený díky masce, kterou měl na obličeji.

Zadívala jsem se na jeho levou ruku a důkladně si ji prohlédla, abych zaměstnala svou mysl.

Musela jsem oddálit jeho výstřel aspoň dokud by se nedostavil někdo z domu.

,,proč mě chceš zabít?" vrátila jsem pohled k jeho obličeji, ze kterého toho nebylo moc vidět.

Můj hlas byl přiškrcený. Vůbec jsem ho nepoznávala. Neměla jsem daleko od toho, abych se pozvracela.

V krku jsem měla knedlík, který nešel spolknout. Každou sekundou se zvyšovala pravděpodobnost, že mě vážně zabije.

Ještě nikdy jsem nečelila smrti tváří v tvář. Tohle byla premiéra.

,,bez tebe a Starka nebudou mít Avengers vůdce a zaniknou" trochu sklonil hlavu a dal prst na spoušť.

Za jeho zády jsem zahlédla Steva a tátu, jak se potichu plíží po schodech dolů.

Oba byli rozespalí a Steve byl dokonce polonahý. Kdykoliv jindy bych ho nenávistně sjela a udělala si z něj srandu, že tak starý člověk nemá právo chodit neoblečený, ale musela jsem být ticho.

Teď to byla otázka rychlosti. Oba byli cvičení, ale to i muž přede mnou, když se dostal přes alarm.

Nebyl to jen tak nějaký alarm z obchodu. Tenhle navrhl samotný Howard Stark. Sloužil vždy dobře. Až doteď.

Steve kývl na stranu, postavil se za něj se štítem v ruce a táta na něj namířil z větší dálky šíp.

Díky tomu, že neměli boty, nevydali žádný zvuk. Sotva já jsem postřehla, že k nám míří.

Steve ukázal na prstech tři, dva, jedna... Rychle jsem uskočila na stranu, když do něj zezadu Steve vrazil a tím ho srazil na stůl.

Muž se pohotově otočil a odkopl Steva k protější zdi. Táta na něj vystřelil, ale on se šípu ladně vyhnul.

S tátou jsme si vyměnili pohledy. Jen tak někdo se jeho šípu nedokázal vyhnout. Tohle bude těžké.

Rychle jsem se otočila ke stolu a začala po šuplících hledat anestetika, která tam měl Tony.

Používal je, když mu Pepper měnila srdce za lepší model, když se ten starý opotřeboval.

Ignorovala jsem zvuky za sebou a rychle procházela všechny šuplíky. Bingo.

Sebrala jsem lahvičku a injekční stříkačku a všechno dala na stůl. Stříkačku jsem rozbalila a natáhla do ní průhlednou tekutinu.

Neznala jsem dávkování, nikdy jsem o tom ani nečetla, ale měla jsem jistotu v tom, že ho to dozajista uspí.

Otočila jsem se a uviděla Steva, jak klečí muži na zádech, který ležel na zemi se šípem v pravém rameni a s rukama za zády.

Klekla jsem si k nim a vpíchla muži injekci. Chvíli sebou házel ze strany na stranu, ale pak přestal.

Steve ho ještě chvíli držel, dokud nebyl úplně v klidu a pak z něj slezl.

Posadila jsem se na zem a rukama si protřela obličej. Tohle bylo jako noční můra.

,,měli bychom ho vzít do ošetřovny a přivázat ho. Musím z něj dostat ten šíp" povzdechla jsem si.

Přemáhala mě únava, ale nemohla jsem ho nechat vykrvácet.

Musela jsem zjistit kdo to je, kdo ho poslal a jak se dostal až do laborky bez toho, aby zapnul alarm.

Steve s tátou ho zvedli a odtáhli ho do místnosti vedle laboratoře.

Byla tam železná židle přivařená k zemi, na kterou ho posadili a já si začala připravovat vše potřebné.

Nebylo by to poprvé, co jsem musela někoho ošetřovat. Nebyla jsem dobrý zdravotník, ale zvládla jsem zašít ránu.

Steve mezitím donesl z garáže řetězi, kterými ho přivázali k židli, aby se nemohl hnout, kdyby se probudil.

Zaklonila jsem mu hlavu, z obličeje mu oddělala vlasy a opatrně mu sundala masku z obličeje.

Na obličeji měl jen několikadenní strniště. Čekala jsem nějaké znetvoření, když už měl tu masku.

,,já ho znám" vyhrkl Steve. Otočila jsem se na něj přes rameno a zamračila se.

On znal mého údajného vraha? Jak? Bylo nemožné, že by s ním spolupracoval.

,,je to James Barnes. Znám ho z války" vysvětlil nám a znovu se mu podíval do tváře.

Muž na židli nevypadal jako někdo, komu bylo přes osmdesát, ale tak nevypadal ani Steve.

Pochybovala jsem o tom, že by se povedlo ho také zmrazit na tak dlouhou dobu.

,,to není možné, Steve. Myslíš si, že by taky byl sedmdesát let v ledu, když je tak mladý? U tebe byl zázrak, že jsi vůbec přežil" oponovala jsem mu.

Opatrně jsem muži rozstřihla všechny látky, které měl kolem šípu a začala ošetřovat.

,,to nevím, ale jsem si jistý, že je to on" založil si ruce na hrudi a mračil se na něj.

Vypadal děsivě a vtipně zároveň. Byl až nepřirozeně svalnatý. Nelíbilo se mi to.

Pamatovala jsem si, že jsem mu jednou jako malá řekla, že vypadá jako kulturista. Bylo mi šest. A on stejně nevěděl co to je.

A stála jsem si zatím až doteď, ale on za to nemohl. Už to měl v sobě, ale nevypadal na to, že mu to vadí.

,,běž spát, Steve. Zůstanu tady, kdyby se něco dělo" poslal ho pryč táta.

Steve bez protestů poslechl a odešel bez toho, aby řekl jediné slovo. Vypadal zamyšleně.

I mě zajímalo, jak mohl přežít tolik desetiletí bez toho, aby zestárl na příslušný věk.

Byla i možnost, že to nemusel být James podle Steva. Mohl mu být jen podobný. To se dozvíme až se vzbudí.