Nenahraditelná//CZ FF✔️

27.

Naťukala jsem kód na odemčení dveří, stiskla kliku a vešla dovnitř.

Uslyšela jsem hlasy z obýváku, takže jsem si sundala boty, stiskla složku v rukách a šla za hlasy.

,,já už nemůžu!" zakričel Tata, ale všichni ostatní najednou ztichli a upřeli na mě zrak.

Peter se vzpamatoval jako první, přeskočil opěrku sedačky, div se nepřerazil a prudce mě objal.

Překvapilo mě to, protože jsem to nečekala a ještě k tomu od něj, ale neodtáhla jem se.

Bylo příjemné cítit vůni domova. Ti, co nám přišli na pomoc ještě ani neodešli.

,,měli jsme o tebe strach. Kde jsi sakra byla?" odtáhl se ode mě Peter a sjel mě pohledem.

Doufala jsem, že ho už přešla ta věc s ,líbíš se mi' a řekl to jen jako kamarád.

,,já ani nevím. Fury mi to neřekl" došlo mi to až když jsem to řekla. Řekl mi jen, že jsem byla na jiné planetě...

Táta ode mě Petera odstrčil a objal mě on, což mě překvapilo ještě víc.

Nikdy nebyl na objímaní, stejně jako já. To se všichni pomátli?

,,co se děje?" zasmála jsem se, ale neodtáhla se od něj. Líbilo se mi to.

Pociťovala jsem jeho mateřskou lásku každý den, ale tohle bylo něco zcela jiného.

,,byla jsi pryč dva dny!" odtáhl ze ode mě a nevěřícně se na mě podíval.

Vykulila jsem oči. Přišlo mi to jako jen pár hodin, co jsem s Lokim hledala žezlo, ne dny.

Věděla jsem, že na nějakých planetách čas ubíhá rychleji, ale až takhle rychle?

,,omlouvám se. Nevěděla jsem to. Z toho vrtáku mě přenesl Loki a pak přišel Fury. Nevěděla jsem, že to bylo tak dlouho" vysvětlila jsem.

Nechtěla jsem jim říkat nic o tom, že je Loki už jen špatný.

Ještě jsem to nepochopila já sama. Nechtěla jsem tím zatěžovat i ostatní.

Táta nakrčil obočí při vyslovení jeho jména, ale nic na to neřekl, čemuž jsem se ani nedivila.

Řekli mi, jak se poprali s těmi zrůdičkami. Prý jich nebylo mnoho, takže to zvládli.

Byla jsem za to ráda, ale i tak mi na tom stále něco smrdělo. Patronio nás chtěl zničit a tohle bylo jako polechtání.

Stále jsem čekala, že přijde něco mnohem horšího a řekla jsem to i jim.

Souhlasili se mnou. Taky se jim to prý nezdálo a vypadali, že se na to pomalu chystají.

Odešla jsem do svého pokoje, abych se aspoň trochu vyspala, protože jsem byla hrozně unavená.

O návrhu Furyho jsem jim zatím nic neřekla. Stejně tak jsem se jim neomluvila.

Všechno jsem si musela nechat projít hlavou, než bych přišla na to, jak to podat.

Spala jsem jen pár hodin, protože se mi zdály hrozné sny o Lokim a o tom, jak plánoval vyhubit celé lidstvo.

Bylo nepravděpodobné, že by se mu to povedlo, ale věřila jsem tomu, že by to zkusil.

Už dřív jsme s Tonym přemýšleli nad tím, že by bylo dobré, aby měli oblek všichni. Takový, jaký měl on.

Pracovali jsme na tom jen pár dnů, ale pak se stala ta nehoda a já na plány ani nesáhla.

Rozhodla jsem se k tomu vrátit, protože kdyby měl každý z týmu oblek, jaký měl Tony, tak by byli neporazitelní.

Aspoň takhle jsem se jim chtěla odvděčit za to, že jsem selhala. Už by se nemuseli spoléhat na mě.

Při sestrojovaní mechanické rukavice jsem hlídala Buckyho.

Steve šel za ostatními, ale dělal to jen z donucení. Musel se přece aspoň na chvíli odreagovat.

Bucky usnul a já utáhla poslední šroubek na rukavici. Vypadala stejně jako ta Tonyho, jen nebyla barevná.

Zatím to byl prototyp, takže to barvy nepotřebovalo. Ani jsem nevěděla, jestli to bude fungovat.

Ujistila jsem se, že Bucky opravdu spí a odešla z laboratoře.

Steve říkal, že si začal vzpomínat na různé maličkosti, ale pak z toho byl unavený, takže celé dny prospal.

Začalo mi ho být líto. Seděl tam uvázaný jako nějaké zvíře v zoo, ale neměli jsme jinou možnost.

Museli jsme se ujistit, že už nic nezkusí, abychom ho mohli pustit.

Proplížila jsem se kuchyní, kde nikdo nebyl a odešla z domu předním vchodem.

Vrátky jsem vešla na zahradu a postavila se pár metrů od terče, který tam měl táta.

Byla jsem natěšená, že se mi to povedlo dosestrojit, tak jsem to chtěla hned vyzkoušet.

Tony už na tom začal pracovat mnohem dříve, než mi o tom řekl.

Dal dohromady celý oblek, pak mi o tom řekl, ale víc už toho nestihl.

Na mně bylo, abych našla zdroj energie, kterým by byl oblek poháněn a naprogramovat ho.

Zvedla jsem ruku s rukavicí, namířila na terč, druhou rukou stiskla tlačítko, které tam bylo jen na zkoušku funkce a z rukavice vystřelilo bílé světlo.

Netušila jsem, že to bude mít takový tlak. Odhodilo ne to dozadu, já proletěla skleněným oknem v obýváku a zády narazila do zdi.

Zalapala jsem po dechu, předklonila se a rozkašlala se. Tohle byla síla.

,,ježiši kriste jsi v pohodě?" dal mi ruku na záda táta a já se narovnala.

Měla jsem slzy v očích a záda mi pulzovala bolestí. Zakývala jsem hlavou a rukavici si z ruky sundala.

Všichni, kteří ještě zůstali vzhůru a seděli v obýváku, na mě zírali jako na ducha.

,,co to sakra děláš? Chceš se zabít?" vzal si ode mě rukavici a prohlédl si ji z každé strany.

,,s Tonym jsme pro vás chtěli udělat obleky jako měl on. Netušila jsem, že to bude mít tak velký tlak" mávla jsem k tomu rukou.

,,a ani nevím jaký to má mít pohon. Nic nemá tolik energie, aby to udrželo oblek v běhu. Nemůžu jen tak udělat mini obloukový reaktor a voperovat vám ho do hrudi tak, aby vás to neusmažilo" zoufalost.

Netušila jsem jak z toho ven. Na cokoliv jsem přišla, jsem hned zavrhla.

,,udělej něco s tím oknem, prosím" sebrala jsem tátovi rukavici a odešla zpátky do laboratoře, kde jsem uslyšela řinčení řetězů.

Lekla jsem se a šla tam. Co to jako Bucky dělá?!