Nenahraditelná//CZ FF✔️

17.

Neměla jsem ponětí co dělat. V takové situaci jsem byla úplně poprvé.

Ostatní taky padali, ale ne z takové výšky. Vschop se, Stefany!

Vzala jsem ruční rentgenovou desku a přejela mu jí nad zády. Pro začátek dobré.

Radši jsem to zopakovala ještě jednou, abych měla jistotu, že to sejmulo všechna zranění a šla k počítači.

Nebyla jsem doktor, ale obrázek jeho páteře vypadal úplně jinak než ty, které jsem do té doby viděla.

Nechala jsem si projít hlavou další postup a začala se věnovat ráně na hlavě.

Steve s tátou postávali u dveří a jen mě sledovali a vypadali na to, že čekají na další příkazy.

Připravila jsem si šití. Ani jsem to nemusela umrtvovat, když byl stejně v bezvědomí.

Ránu jsem mu sešila a očistila a nechala to radši být. Teď ta horší část.

Nejradši bych někomu řekla, aby ho odvezl do nemocnice, ale to nešlo.

Měli by otázky jak se to stalo, kdy, kde a tak podobně. Mohli by zavolat i policii a to by S.H.I.E.L.D. neunesl.

Chyběla u nás Pepper. Ta vždy ošetřovala všechny šrámy.

Často jsem ji přitom sledovala, ale ona nikdy nemusela fixovat pohmožděnou páteř.

Vzala jsem zpevňující podložku, sejmula fólii a dala mu ji na záda.

Pepper to používala, když měl někdo nalomenou kost, nebo tomu podobné věci, takže to mohlo pomoct.

Byl to můj jediný nápad a doufala jsem, že nebyl úplně hloupý.

Mělo by mu to zabránit, aby dělal nevhodné pohyby a aby se ohýbal.

Rozhodně se mohl na nějakou dobu rozloučit s oblekem a s letáním po městě.

Přidala jsem mu do kapačky prášky na bolest v tekutém provedení a ještě jednou zkontrolovala stehy.

Už jsem pro něj nemohla udělat nic víc. Teď stačilo počkat než se probudí a zjistit, kdo byl ten chlap.

Poslala jsem Steva pryč, ale tátu radši poprosila, aby zůstal, kdyby se náhodou probudil James.

Nechtěla jsem si ani představit, co by se dělo, kdyby se vzbudil.

Pomalu se mi zavíraly oči, když se Peter začal vrtět a něco šeptat, takže jsem se zvedla z židle a dřepla si k lehátku.

Otevřel oči a chtěl se zvednout, ale já ho zatlačila do ramene zpět do lehu.

,,nedělej prudké pohyby. Už je to v pohodě, jsi zpátky u nás. Pamatuješ si co se stalo?" sundala jsem ruku z jeho ramene.

On několikrát zamrkal a pak si začal pomalu sedat s bolestnými grimasami v obličeji.

Se syknutím si vyndal kanylu z předloktí a dal ji vedle sebe, ale já ji hned uklidila, kdyby se náhodou James probral.

Mohl by si tím ublížit, jen aby nám nemusel nic říkat a to jsem nechtěla riskovat.

,,pamatuju si jak mě někdo kopl a já spadl. Víc nic" pak ztratil vědomí.

,,viděl jsi toho chlapa?" ptala jsem se dál. Tohle mě zajímalo ze všeho nejvíc. Kdo to sakra byl?

Peter zakroutil hlavou a slezl z lehátka, ale zpátky se o něj opřel a chytl se za hlavu.

,,máš vzadu na hlavě pět stehů. Odvedu tě do pokoje. Bude to pohodlnější než tady. Ty hlídej" kývla jsem na tátu a pak k Jamesovi.

Peter se odrazil od lehátka a já ho jednou rukou vzala za paži a druhou jsem mu dala opatrně na záda.

Na schodech to nešlo tak snadno, ale nakonec došel do jeho pokoje v jednom kuse.

Každý z nás měl v druhém patře vlastní pokoj a tak nějak už jsem ten poslední brala jako Petera. A stejně tak ten Lokiho.

Jediný volný zůstal ten po Tonym. Nikdo do něj ani nechodil.

Natasha a Bruce k nám přišli jen pár měsíců před tím, než on odešel.

Byli jsme jako rodina, i když jsme se někdy, skoro vždy, neshodli. Každý měl svůj názor.

Což mě přivedlo na myšlenku, že se neozval Bruce. Musím mu napsat.

Už byl pryč nějak dlouho na to, že ho měli jen ozářit, udělat pár pokusů a pak konec.

,,děkuju, Stef. A omlouvám se, že jsem tak vyjel" posadil se na postel a zatlačil si prsty na spánky.

Bylo hezké, že se omluvil. Ne všichni dokázali uznat, že udělali chybu. Třeba Thor.

Kde vůbec byl? Vždy se tu objevil na pár minut a pak zase zmizel.

,,monitorujeme každého, kdo se kolem nás točí. Včetně tvé tety a Neda. Právě kvůli tomuhle. Věděla jsem, že Ned byl v knihovně, takže ti nemohl napsat, ať přijdeš na druhý konec města. Příště si to nech vysvětlit, než uděláš další blbost" utahovala jsem si z něj.

Měl svůj podíl na vině. Kdyby mě poslechl, tak by byl zdravý.

Takhle si musel vytrpět trochu bolesti. Aspoň si bude pamatovat, že mi má věřit.

,,nemáš tušení kdo to mohl být? Podle hlasu třeba?" naléhala jsem na něj, ale on zavrtěl hlavou.

,,v životě jsem ho neslyšel. Tony zabil hodně nepřátel, takže bude těžké zjistit, koho to byl přítel" protočil očima.

Měl pravdu. Tony měl dlouhý seznam lidí, bytostí, které zabil. Mohl to být přítel kohokoliv.

,,příště dej na mě. Nemusel bys z toho vyváznout jen s pár stehy a pohmožděnou páteří" bylo to varování, ale brala jsem to jako kárání malého dítěte.

Peter byl mladý, na svůj věk vyspělejší než kdokoliv jiný, ale nedokázal poslouchat.

,,měla jsi o mě strach?" nakrčil nos a naklonil hlavu na stranu.

Trhla jsem sebou, protože mi připadalo jako kdyby mi svým pohledem chtěl propálit díru do hlavy.

Co jsem mu měla říct? Že ano? Protože to byla pravda, ale nechtěla jsem mu dávat plané naděje, že mezi sebou budeme mít něco víc.

Na to mohl rovnou zapomenout. Byla jsem oddána za svou práci.

V tomhle jsem byla jeho moje matka. Práce byla na prvním místě, až po tom všechno ostatní.

Nechala mě na starost tátovi jen aby mohla na nějakou misi.

Byla to agentka S.H.I.E.L.D.u a vsadila bych se, že tam Fury poslal zrovna ji, aby ji a tátu rozdělil.

Nikdy neměl tátu rád a já jsem ještě nezjistila proč. Nechtěl mi to říct.

Moje matka se už pravděpodobně vrátila i z dalších misí, ale já ji v životě ani jednou neviděla.

Možná, že ji ke mně nechtěl táta pustit a nebo mě ani nechtěla vidět.

Bylo mi to jedno. Přežila jsem bez ní tolik let, takže bych to bez ní zvládla i do konce života.

Nevěděla jsem jak dlouho jsem byla zamýšlená nad svou matkou, ale Peter se tvářil hodně divně. Co mu mám říct?