Nenahraditelná//CZ FF✔️

24.

Nikdy jsem nebojovala, ale už dřív jsem si udělala oblek.

Byl praktický a já ho udělala jen tak, pro nejhorší případy, ale ty doopravdy přišly.

Nechtěla jsem tam posílat Shuri. Kdyby se ji něco stalo, tak mě Panter zabije a v životě by nám už nepomohl.

Nemohla jsem to riskovat. Byl to silný spojenec. Nikdy bych si neodpustila, kdybychom o něj přišli kvůli mně.

,,tohle je ta nejvyvinutější zbraň ve Wakandě. Navádí se v podstatě úplně sama. Stačí, abys ji držela, ale doufám, že ji nebudeš potřebovat" dala mi do ruky nějakou ruličku.

Stiskla rukojeť a ze stran vyjely dvě čepele připomínající meč. Páni.

Přikývla jsem a snažila se vypadat v klidu, i když jsem v sobě sváděla boj se strachem.

,,dávej na sebe pozor" promluvil Peter, než jsem odešla. Opět jsem jen přikývla.

Měla jsem pocit jako kdybych se měla pozvracet, kdybych promluvila. Byla jsem vážně nervózní.

Ještě nikdy jsem nemusela bojovat v opravdovém boji. Nebyla jsem na to připravená.

,,letadlo čeká venku. Jen vyhoď ty počítače a zmiz, jasné? Vrať se sem. Ještě tě budou potřebovat" povzdechla si Shuri.

Nic jsem neřekla ani neudělala, otočila se na patě, vyběhla schody a zamířila ven.

Ledadlo už vážně čekalo venku, takže jsem vyběhla rampu, která se za mnou hned zavřela.

Na místě řidiče nikdo neseděl, takže jsem usoudila, že ji řídí někdo z Wakandy na dálku.

Nikdy asi nepřestanu obdivovat jejich dokonalé stroje a zbraně...

,,fajn, Stef, vrták je za rohem" promluvila mi Shuri ve vysílačce v uchu, kterou jsem si tam cestou dala.

Vyskočila jsem ven a počkala, až letadlo zase odletí. Jdeme na to. 

,,Stefany to nemyslíš vážně!" zahřměl táta a já se rozhlédla po střechách, ale nikde jsem ho neviděla.

,,co tu děláš?!" zakričel za mnou, až jsem polekaně nadskočila.

Vypadal hrozně naštvaně a to, jak svíral luk, tomu vůbec nepřidalo. Dělám to pro dobro ostatních.

Musela jsem si to opakovat stále dokola, jinak bych asi utekla zpět domů a schovala se pod postel.

Dělala jsem to vždy, když jsem měla jít s tátou střílet. Nenáviděla jsem to, ze začátku. Přišla jsem tomu na chuť až když mi bylo osm.

,,musím vyhodit počítače, které ovládají ty potvory" sklopila jsem oči k zemi.

I když jsem věděla, že to musím udělat, tak jsem se cítila provinile. Táta pro mě chtěl bezpečí a já mu to kazila.

K Avengers se přidal jen aby mi zajistil bezpečí. Trvalo mi dlouho, než mi to došlo.

Dělal to jen kvůli mně. Riskoval jen abych byla v bezpečí a teď byla řada na mně.

Musela jsem vyřadit ty počítače. Zabila bych tím všechna mechanická monstra a oni by tak mohli mít snadnější boj.

,,nepůjdeš tam" protestovat táta a vystřelil na nějakou stvůru, co k nám z boku běžela.

Hned se svalila na zem a já ohrnula nos. Její krev byla zelená a vypadalo to jako nějaký sliz. Z jaké planety to je?!

,,půjdu, tati. Nikdo jiný ty počítače neodrovná. Se Shuri jsme to prověřily a nikdo tam není" argumentovala jsem.

Už jsem chtěla odejít. Čím dřív bych to zničila, tím dřív to mohlo skončit.

Táta pustil šíp, který si vrátil do zásobníku a rukou si přejel po obličeji.

,,nemůžeš tam jít. Je to nebezpečné. Každou chvíli se to může zhroutit a ty mi pořád dlužíš filmový týden, takže se ti nesmí nic stát, Stef" přidal se do naší konverzace Steve.

Úplně jsem zapomněla, že nás slyší i všichni ostatní, ale bylo mi to jedno.

,,zvládnu to, ale teď už musím vážně jít. Kryj mě, tati" z roličky jsem udělala oboustranný meč.

Táta stále vypadal naštvaně, ale se slovy ,opatruj se' si vyndal šíp a pokynul mi, abych šla.

K vrtáku jsem se dostala hned, bez povšimnutí. Přišlo mi to až moc snadné.

Mocná to bylo součástí jejich plánu, protože proč by nechali bez dozoru stroj, který všechno řídil?

Možná jsme jim skočili do pasti, ale jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, aby se mi to povedlo.

Do vrtáku jsem se dostala malými dveřmi na straně, ale uvnitř to bylo obrovské.

Všude to blikalo a na obrazovkách televizí běžely pohledy všech monster. Vypadalo to jako z filmu.

Minimalizovala jsem meč a dala si ho na desku, na které byly nějaká tlačítka.

Chvíli jsem si to všechno procházela, abych zjistila, k čemu co patří a pak se pustila do práce.

Vytáhla jsem několik kabelů z přístrojové desky, ale nic se nedělo, takže jsem se zaměřila na tlačítka.

Každou chvíli přestalo něco blikat, ale všechna monstra stále stála na nohou.

Zapřela jsem se o hranu desky a znovu si všechno prošla. Něco mi muselo unikat.

Každá stvůra měla svůj server, ale neviděla jsem nic, co by vedlo k jejich vypnutí.

,,tohle je sebevražda. Víš o tom, že?" promluvil těsně za mnou Loki.

Polekaně jsem sebou škubla a prudce se na něj otočila. Kde se tu sakra vzal?!

Dvakrát jsem poklepala na vysílačku v mém uchu, čímž jsem vypnula mikrofon, aby nás nikdo neslyšel.

Nechtěla jsem riskovat, že by sem naběhl táta s tím, že ho přišel zabít.

Snažila jsem se ignorovat jejich řeči, kdy si říkali, kdo koho má krýt, kam jdou a podobně a zaměřila se na Lokiho.

Opět měl na sobě jeden z jeho oblečků jako na karneval. Vždy jsem to nesnášela.

To už vypadal lépe v oblečení Steva, které na něm také vypadalo hrozně, ale rohodně lépe než tohle.

,,nech mě pracovat. Beztak tu ani nejsi a posíláš sem zase své iluze" protočila jsem očima.

On ke mně přistoupil a zpoza zad vytáhl své žezlo. Takže nás vážně vykradli oni.

Na žezle visel i modrý kámen, Teserakt, ale neměl kolem sebe tu krychli, co předtím. Jak ji zničili?!

Ani jsem z něj nedostala strach, protože jsem jeho iluze už zažila. Nemohly mi jen tak ublížil. To bylo nemožné. Až na to, že...