Nenahraditelná//CZ FF✔️

42.

Snažila jsem se vyhnout místu, kde nejspíš stále ležel a střílela po všech nepřátelích.

,,Stefany co tu sakra děláš?" skočil do okna Peter a stáhl si masku.

Povolila jsem luk a stoupla si k němu čelem. Věděla jsem, že se mu to nebude líbit, ale bylo to moje rozhodnutí.

Táta by to tak chtěl. Vždy chtěl, abych střílela z luku a jednou nastoupila na jeho místo.

Teď byla ta situace, kdy jsem ho musela zastoupit.

,,pomáhám" chtěla jsem znovu namířit z okna, ale Peter mi chytl šíp a vytrhl ho.

,,měla by ses vrátit. Nebudeš dávat pozor a něco se ti stane" bože.

Proč byl tak starostlivý? I on chtěl pomoct ostatním, proč bych nemohla i já?!

,,budu v pohodě. Táta mě cvičil od malička. Zvládnu to" vzala jsem si od něj šíp zpět.

Namířila jsem na jednu z oblud, co se blížila k vojákovi z Wakandy a šíp vypustila.

Voják se rozhlédl, kývl na mě a pokračoval v boji.

Vzala jsem si další šíp ze zásobníku a namířila do jedné z ulic, ale zastavila jsem se.

Stál tam Patronio s modrým pláštěm a před ním klečel Thor a Carol.

Moc jsem toho neviděla, protože byli moc daleko, ale byla jsem si jistá, že mají problém.

Kolem nich stálo několik kamenných zrůdiček s oštěpy v rukou.

Patronio svíral v ruce něco, co nebezpečně moc připomínalo Lokiho žezlo, ale nevěděla jsem, jestli je to vážně ono.

,,budeš mě krýt. Je jich tam až moc, ale je tam ten hajzl" dala jsem šíp zpět do zásobníku.

Peter chtěl něco namítnout, ale zpražila jsem ho pohledem, takže vlezl do okna a skočil.

Už jsem se nedívala, jestli se zachytil na jinou budovu a zamířila k výtahu.

Prošla jsem několika prázdnými ulicemi až na místo, kde jsem je viděla a zastavila se za rohem, abych na ně viděla.

Rozhlédla jsem se po budovách a našla Petera. Držel se kolmo na budově a měl na sobě masku.

Vytáhla jsem si sluchátko z ucha, aby mě nemohl nikdo zastavit a namířila na skupinku šíp.

Patronio něco říkal, ale neslyšela jsem co, protože jsem byla moc daleko.

V ruce měl doopravdy Lokiho žezlo a mával s ním před obličeji Thora a Carol.

Oba měli na krku obojky na omezení moci, jaký jsem dala Lokimu, když byl u nás.

Thor měl vlasy nasáknuté krví, ale vypadalo to, že není jeho.

Peter k nim natáhl ruce a na dvě kamenné zrůdy vystřelil pavučiny.

Pak zatáhl a tím je odhodil dozadu. Všichni se začali otáčet a tak to Peter zopakoval ještě dvakrát.

Zbylé dva jsem zastřelila já. Vzala jsem si další šíp, natáhla luk a vyšla směrem k Patroniovi.

Ten se na mě otočil, jako kdyby mě čekal a roztáhl rty do úsměvu.

Neměl na sobě žádnou helmu, takže jsem měla větší šanci, že zemře, kdybych ho střelila do hlavy.

V životě jsem nikoho nezabila, kromě těch monster, ale ty se vždy ještě hýbaly, takže se to nepočítalo.

Teď jsem byla rozhodnutá, že zemře. Stejně jako táta. Zemřel kvůli němu.

,,jaký otec, taková dcera" trochu se uklonil a já natáhla luk ještě víc. Všechen nahromaděný vztek vyšel napovrch.

Patronio stiskl žezlo v ruce, dal ho vedle hlavy jako oštěp a vypadalo to, že ho po mně chce hodit.

,,kvůli tobě zemřel" zavrčela jsem na něj. Nepřepadl mě smutek, ale vztek.

Chtěla jsem se pomstít. Ulevit si. Něco konečně dotáhnout do konce.

,,ne, to kvůli tobě" ironicky se na mě usmál. Už jsem to nevydržela a pustila šíp. Ve stejnou chvíli on hodil žezlo.

Šíp mu projel mezi obočím, až musel zaklonil hlavu a o dva kroky couvnout.

Pustila jsem luk na zem a chytila žezlo než se dotklo mého hrudníku, ale i tak mi tělem projela bolest a mně se zatemnilo před očima.

Připravovala jsem se na tvrdý naráz, ale nic se nestalo. Rozbolela mě hlava a já jen cítila, jak mi padá dozadu.

Nevěděla jsem, jestli to byl můj konec, ale určitě by se mi ulevilo.

Už jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Neměla jsem matku, neměla jsem Mariu, neměla jsem tátu.

Zemřel Tony, zemřel táta. Tým se rozpadl a já nechala odejít i Steva.

Selhala jsem nejen jako dcera, ale jako člověk. Všechno, co jsem mohla zkazit, jsem zkazila.

Probudila jsem se, když jsem uslyšela něčí hlasy.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Byla jsem v cizím pokoji, kde byl neskutečný nepořádek.

Ležela jsem v posteli a na židli jsem si všimla Peterovy masky. Jeho maska?!

Vyhrabala jsem se z postele a spustila chodidla na studenou zem. Měla jsem na sobě stejné oblečení, i krev na rukou.

Musela to být tátova krev... Na nikoho jiného jsem nesahala. Jen na něj.

Postavila jsem se, ale musela si zpátky sednout, protože mě rozbolela hlava.

Nakonec jsem se odhodlala a i přes bolest hlavy odešla z pokoje. Byl to malý byt, ale byl hezky zařízený.

V kuchyni stála Peterova teta May a naproti ní stál Peter.

Oba ztichli, když se na mě podívali a Peter ke mně hned přišel a prohlédl si celou mou tvář.

,,jak se cítíš? Spala jsi dva dny" pokynul mi rukou k jedné židli a já pozdravila jeho tetu.

Ona mi pozdrav oplatila a pak řekla, že nás nechá a zmizela v jednom z pokojů.

,,je mi hrozně. Co se stalo? Proč jsem spala? Jak to dopadlo?" začala jsem ze sebe sypat otázky.

Nevěděla jsem co se mi zdálo a co byla realita.

,,zabila jsi Patronia a on po tobě hodil žezlo. Asi si myslel, že tě ovládne, nebo něco, ale ty jsi neměla dost síly, tak jsi odpadla. Když se jeho spojenci dozvěděli že zemřel, tak se začali stahovat. Vzal jsem tě k nám, protože to bylo blíž než do vznášedla" obeznámil mě se situací.

Sklonila jsem hlavu a zadívala se na své ruce od krve.

,,zemřel, že?" zašeptala jsem, když se posadil vedle mě. On si povzdechl a dal mi ruku na záda.

,,mrzí mě to" jen jsem zakroutila hlavou a stiskla ruce v pěst.

Okamžitě jsem opět začala brečet. Před očima mi proběhla scénka, jak spadl. Už teď mi chybíš, tati.

!předposlední část!