Nenahraditelná//CZ FF✔️

9.

U schodů stál Peter. Byl trochu zmatený, když se podíval po laboratoři.

Ještě jsem ji nestihla uklidit po tom, co se stalo v noci. Na zemi byly střepy a rozházené papíry.

,,stala se tu nehoda. Co tu děláš a kolik je sakra hodin?" zaskučela jsem.

Přišlo mi to jako kdybych spala deset minut, jak jsem byla unavená. A on mě vzbudil!

,,přišel jsem na vylepšení obleku a je sedm ráno. Musím do školy, ale chtěl jsem ti dát svoje plány. Pracoval jsem na nich celou noc" začal se hrabat v batohu.

Zvedla jsem se od stolu a šla k němu. Vůbec jsem neměla náladu pracovat takhle brzy.

,,pojď s tím nahoru a prvně mi řekni o co jde. Potřebuji kávu, nebo ti zlomím vaz" zavraždila jsem ho pohledem.

Bylo mi i jedno, jestli je muž stále v ošetřovně a jestli ho někdo hlídá.

Připadala jsem si jako mrtvola. Moje mozkové buňky ještě spaly a nevěděla jsem, co po mně vůbec bude Peter chtít.

,,když už mám ty pavoučí schopnosti, tak by k tomu mohl být i přizpůsobený vzhled. Kdyby to šlo" vyšli jsme po schodech do kuchyně a já si vzala hrnek.

Nalila jsem si do něj hotovou kávu z kávovaru a otočila se na Petera.

Podal mi nějaké papíry s různými malůvkami, které jsem si rozložila před sebou.

Vypadalo to dobře, ale bylo by to těžké sestrojit. Chtěl osm kovových paží.

Možná to bylo praktické a mohlo by mu to pomoct, ale nešlo by to tak lehce zabudovat do obleku.

,,z jakého kovu by sis to představoval?" podívala jsem se na další plány, kde byly vypsané další vymoženosti.

Nikde jsem neviděla materiál, ze kterého by to chtěl všechno udělat.

,,to jsem nedomyslel. Materiálům moc nerozumím" stiskl popruh batohu, který měl hozený přes jedno rameno.

I když to nedomyslel, tak jsem musela uznat, že měl dobrý nápad.

,,podívám se na to odpoledne, ale jestli o to fakt stojíš, tak bych to nějak vymyslela" vzala jsem všechny papíry.

On se hned začal usmívat. Nedokázala jsem si představit, jakou musel mít radost.

Zajímalo mě, jaký je to pocit mít oblek superhrdiny a zachraňovat svět.

,,nevěděl jsem, že tu máte i dětský koutek" objevil se v kuchyni Loki s úšklebkem na tváři.

Měla jsem chuť ho vykopnout před dům, aby se obojek, co měl na krku, zkratoval.

I když s Thorem nebyli opravdoví bratři, tak poznámky měly stejně otravné a rýpavé.

,,tebe znám. Zabil jsi mi strejdu!" vyjel na něj hned Peter, až jsem se malém zadusila.

Věděla jsem o tom, že jeho strýc zemřel, ale netušila jsem o tom, že to bylo rukou Lokiho. To mi Tony zatajil.

,,no... nemáš zač" rozmáchl rukama a trochu se uklonil s oslnivým úsměvem.

Zastavilo se mi srdce, když to vyslovil. Jak může být tak zlý?!

,,ty..." chtěl k němu Peter jít, ale já se před něj postavila. Neměl proti Lokimu šanci. Akorát by si ublížil.

,,Loki vypadni. Jsi bezcitný hajzl. Jak tohle můžeš říct?" otočila jsem se k němu a strčila mu do ramene.

Trochu couvl a zvedl obočí. Ukázala jsem ke schodům do druhého patra, kde zrovna stál Steve.

Loki protočil očima, ale vážně odešel. Měla jsem na něj vliv a zrovna se mi to hodilo.

Peter si zajel rukama do vlasů a snažil se rozmrkat slzy ve svých očích.

Muselo mu být hrozně. Ztratil prvně strýce a během pár týdnů i Tonyho, který jeho strýce nahradil.

Nechala jsem ho radši být, aby vychladl a kývla jsem na Steva, protože měl zamýšlený výraz.

,,přemýšlel jsem o tom, co se včera stalo a asi vím, kdo za tím stojí" opřel se o linku.

A je to tu zase. V noci jsem si užila přemýšlení o tom co se stalo ažaž. Chtěla jsem si od toho dát aspoň chvíli pauzu.

,,co se tu stalo včera?" přidal se k nám Peter. Nevypadal vůbec dobře.

,,včera se sem dostal nějaký chlap. Je přivázaný dole. Nic co by ti mělo dělat starosti" mávla jsem nad tím rukou.

Steve se na mě nevěřícně podíval. Zpražila jsem ho pohledem, aby nic víc neříkal, ale k ničemu mi to nebylo.

,,přišel sem, aby zabil Stef" dodal za mě a já se plácla do čela. Tohle Peter nemusel vědět.

Už takhle byl chudák vynervovaný a tohle by mu mohlo ještě víc přitížit.

Měl takový zvláštní charakter. Snažil se zachránit svět, i když to bylo mimo jeho kontrolu.

A to, čemu nemohl zabránit, ho štvalo. Sledovala jsem ho už dost dlouho. Až moc.

,,pár dnů tu nejsem a hned se tu objeví dva vrazi?" protočil očima. Opět jsem v něm viděla Tonyho.

Staral se o chod u nás jako kdyby byl náš otec a patřilo mu to.

Možná proto z něj byl Tony tak nadšený. Viděl v něm sebe a teď jsem to začala vidět i já.

,,vezmu to do města" zvedl v ruce lahvičku s krví táta, když přišel do kuchyně.

,,vem s sebou i Petera, zase jde pozdě do školy" mrkla jsem na něj, vzala jeho plány a Steva a šla zpět dolů.

Jestli Steve znal toho muže a byl to opravdu on, tak on musel znát Steva.

Zkusila jsem všechny taktiky výslechu, ale nic na něj nepůsobilo. Tohle byla poslední možnost.

,,zkus s ním promluvit. Hlavně v klidu, dobře? Nevíme, jestli je to doopravdy on" ukázala jsem k ošetřovně.

On tam odešel, ale já zůstala v laboratoři, kde jsem do Peterova návrhu na oblek přidala čtyři páry nohou na záda.

Už jsem měla v hlavě představu, jak by to mohlo vypadat v reálu.

Vypadalo to dobře, po vzhledové stránce. Teď už stačilo doplnit jen tu technickou. Tu těžší.

Abych pravdu řekla, tak Peter byl takový můj pokusný králík.

Nikdo jiný nepotřeboval tak vyladěný oblek jako on. Krom Tonyho. Ostatním stačily ty, co měly.

Vždy jsme je buď opravili, nebo udělali nové, ale úplně stejné. Peter na tom byl úplně jinak.