Nenahraditelná//CZ FF✔️

34.

,,to mluvíš jen se mnou o tom, co se ti zdá?" odložila jsem desky, opřela se o židli a podívala se na něj.

On se posadil a protáhl se. Vypadal jako kdyby týden nespal.

Věřila jsem, že se na lehátku asi moc dobře nespí, ale musel to ještě nějakou chvíli vydržet.

Vypadalo to, že už začíná být při smyselech a není násilný.

,,tobě a Stevovi, ale ty jsi vždycky jako první u toho, když se vzbudím. Tomu Legolasovi nevěřím" odfrkl si.

Musela jsem se dojatě usmát. Legolas tátovi říkal jen Tony, stejně jako Thorovi říkal Zlatovlásko.

Byly to takové osobní vtípky, za kterými se skrývala láska. Láska k rodině.

,,vzpomněl jsem si na to, jak se mě Steve snažil chytit, ale já spadl z nějakého vlaku na skále. Tak jsem přišel o ruku" páni.

Napsala jsem to do papírů a zeptala se na podrobnosti, jako vždy, ale moc toho nevěděl.

,,máš pořád chuť mě zabít?" tohle bylo jen ujištění.

Chtěla jsem jít pro Steva, abych s ním probrala další postup, když už to byl jeho nejlepší kamarád.

,,už ne. Přešlo mě to chvíli po tom, jak jste mě uvázali jako psa" zvedl ruce v řetězech.

Protočila jsem očima a zakroutila hlavou. Mohl si za to sám.

,,zůstaň v klidu a opovaž se něco udělat. Jdu si promluvit se Stevem" pohrozila jsem mu prstem.

On jen přikývl, takže jsem odešla z ošetřovny, a zavřela za sebou dveře.

Chtěla jsem jít nahoru, ale zastavila jsem se, když jsem uviděla Steva sedět u počítačů.

Překvapilo mě to. Nenáviděl technologie tohohle století, takže jsem ho tam nečekala. Ale tím lépe.

Sedla jsem si vedle něj a podala mu desky s informacemi od Buckyho.

,,to s tím vlakem se vážně stalo. Myslel jsem si, že je mrtvý" odpověděl, když si to přečetl.

Kývla jsem a podívala se na počítače. ,,chci ho pustit" pronesla jsem.

On po mně střelil pohledem a trochu se zamračil.

,,přijde mi v pohodě. Na hodně věcí si vzpomněl a už mě ani nemá chuť zabít, což je pokrok" zasmála jsem se.

Bylo mi ho líto, když jsem ho tam viděla sedět v řetězech, unaveného a na dně.

Už nebyl násilný a ani se nesnažil se dostat z řetězů. Byl jako normální člověk.

,,fajn, kdy?" přistoupil na to po chvíli mlčení a já se pro sebe uculila. Věděla jsem, že to na něj zapůsobí.

Určitě na to myslel i on, jen to nikdy neřekl. Protože bych to zamítla.

,,hned. Dojdi si pro štít, kdyby náhodou a zavolej sem i tátu. Ja zatím nastavým zbraně v ošetřovně, kdyby se o něco pokusil" on vykulil oči.

Nakonec ale přikývl, zvedl se a odešel. Přepnula jsem počítač z kamer na místnosti v domě a aktivovala zbraně v ošetřovně a namířila je na něj.

Kamery musely pár minut vydržet. Určitě by se za takovou chvilku nemohlo nic stát.

Táta se Stevem přišli a každý z nich měl v rukou svou zbraň.

Vzala jsem si z nářadí velké štípací kleště a do kapsy od kalhot si dala ovladač ke zbraním.

Vážně jsem doufala, že se Bucky nepokusí dokončit svůj úkol zabít mě.

Ušel dlouhou cestu k rozpomenutí a zabít ho by byla blbost a ztratili bychom zbytečně moc času.

Nechala jsem ty dva, aby byli v pozoru v laboratoři a zamířila za Buckym s kleštěmi v ruce. To zvládnu.

Bez jediného slova jsem přeštípla řetězy na Buckyho zápěstích, kleště odložila na stůl a v kapse nahmatala ovladač.

Bucky ke mně zvedl překvapeně hlavu a dal ji na stranu.

,,ty mě pouštíš? Jen tak?" sundal si řetězy z rukou a pasu a postavil se, ale já trochu couvla.

,,pouštím, tak nedělej žádné blbosti" nahmatala jsem spínač ovladače. Vážně bych ho dokázala zabít?

Bucky si levou rukou promnul pravé zápěstí a nespouštěl ze mě oči.

,,děkuju ti, Stefany. Za to, že jsi mě z toho dostala a že jsi mě pustila" on umí být slušný?

,,měli na tom zásluhu i Steve s tátou. I jim bys měl poděkovat. Jen mi slib, že se budeš držet od všeho špatného na sto kilometrů" pustila jsem ovladač.

Pokud nic neudělal v prvních minutách, tak už to ani neplánoval.

Zavolala jsem Steva a řekla mu, že ho má na starost. Byl to jeho kamarád, ne můj a jak měla jiné starosti než ho hlídat na každém kroku jako dítě.

Táta zůstal u kamer a já šla nahoru. Chtěla jsem se vrátit ke každodenním činnostem, jako bylo vaření.

Teď jsem nemusela přemýšlet ani nad strojem času, ani nad obleky.

Táta měl pravdu, když říkal, že si od všeho potřebuji dát pauzu a odreagovat se.

V obýváku byl opět jen Peter, ale po chvíli přišla Natasha a nakonec i Steve s Buckym.

Steve ho všem představil a Peter vypadal, že dostane infarkt.

Sice věděl, že je u nás, ale taky o něm věděl jen to špatné co udělal.

Nakonec se s ním dal do řeči a obdivoval jeho kovovou ruku. Bucky mu nadšeně odpovídal na jeho dotěrné otázky.

Už jsem se zvedala, že půjdu udělat večeři, když do obýváku vtrhl Thor.

V očích mu doslova šlehaly blesky a pohled zabodl do mě, až mě z toho zamrazilo.

Pravda byla, že jsem mu nestihla říct, že u nich to nebyl Odin, ale Loki, ale proč by kvůli tomu byl tak naštvaný? Protože nejde o tohle...