Nenahraditelná//CZ FF✔️

13.

Rychle jsem vyndala svůj mobil a otevřela program o bezpečnosti domu a obleků.

Peterovo jméno svítilo červeně, takže jsem ho rozklikla.

S tátou jsme stáli před budovou a on se díval do mého mobilu na to, co se děje.

Peter byl ve výšce, která byla zadána jako nepřijatelná. Budu to muset změnit.

Nadchlo mě, že šel hned vyzkoušet nový oblek. Zajímalo mě, jestli funguje všechno tak, jak má. 

Rozklikla jsem mapu, kde bylo zakresleno v jakých místech se nachází, což mě trochu znepokojilo.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po všech střechách v dohledu. Co tu dělá?

Na jedné zdi jsem zahlédla něčí postavu, takže jsem usoudila, že to bude Peter.

Pokroutila jsem nad ním hlavou a hned změnila přijatelnou výšku na "neomezenou", aby mě to už nerušilo.

S tátou jsme vešli dovnitř a já hned uviděla Pepper, jak postávala u dveří sálu.

Jak si nás všimla, tak k nám hned přispěchala a objala mě. Hned jsem se uvolnila a opadla ze mě nervozita.

S Pepper jsme byly jako sestry. Když si začala s Tonym, tak jsme se vídaly denně a byla jako moje máma po tom, co zemřela Maria.

,,držíš se?" odtáhla jsem se od ní na délku paží. Ona přikývla a pozdravila tátu.

,,tak pojďte. Už máme stůl" vzala mě za ruku a začala mě tahat do sálu.

Posadili jsme se ke stolu, kde nikdo nebyl a já se hned otočila na Pepper, abychom si promluvily, než to začne.

,,jak to zvládá Morgan?" nemluvily jsme spolu od pohřbu, na kterém Morgan ani nebyla. Radši.

,,nechápe to. Myslí si, že Tony odjel na nějakou dlouhou cestu a že se vrátí" povzdechla si.

Byly ji teprve čtyři. Mnoho věcí ještě nechápala a bylo lepší, že si myslela tohle.

,,nechceš to převzít ty, Pepper? Byli jste..." ,,ne. Chtěl by, abys to vzala ty. Ty na tom máš taky zásluhu, Stef" vzala mě za ruce a stiskla mi je.

Sklonila jsem hlavu, abych zakryla své slzy a zakývala na souhlas.

Ani jsem nevěděla co bych měla o Tonym říct. Nemohla jsem za něj, ani o něm, mluvit.

,,zvládneš to" stiskl mi rameno táta. Setřela jsem si slzy pod očima a vzhlédla na pódium, kam vešel nějaký chlap.

Světla zhasla, muž se postavil k mikrofonu, počkal až se všichni utiší a začal mluvit.

Moc jsem neposlouchala a snažila se vymyslet co řeknu.

Tony měl cenu jistou. Taky mu to napsali. A on se toho nedočkal.

,,a v tomto případě platí jaký otec, takový syn. Následovník Howarda Starka, génius, vědec. Nechť odpočívá v pokoji. Ale na jeho cena se prášit nebude a převezme ji jeho rodina" rodina...

Zvedla jsem se, naposledy se podívala na tátu a Pepper a rozešla se na pódium.

Všichni tleskali a přitom mě čtvrtina z nich ani neznala, stejně jako já je.

Tenhle potlesk měl doprovázet Tonyho a ne mě. To on měl na tomhle všem zásluhu.

Podala jsem si s mužem ruku a vzala si od něj křišťálovou sošku s atomem na špičce.

,,upřímnou soustrast" naklonil se ke mně a pak hned odstoupil od pultíku. Je to tu.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se před všechny ty lidi. Ihned se mi stáhnul žaludek.

Možná bylo dobře, že jsem za celý den skoro nic nesnědla, protože bych to určitě vyvrhla.

,,já... ani nevím co bych měla říct. Znala jsem Tonyho od narození. Byl pro mě jako druhý táta a... měl by tu stát on, místo mě. Díky němu jsem se vypracovala tam, kde jsem. Nikdo nebyl takový arogantní pedant jako on" sálem se ozval smích.

Snažila jsem se myslet na to dobré a ne na to, jak to skončilo, ale nešlo to.

Měl na mém místě stát on. Nikdo jiný neměl právo vzít tuhle cenu. On byl génius.

,,nebyl vzorem jen pro mě. Byl to génius, byl to hrdina a podle něj byl i playboy, ale k tomu bych se moc nepřikláněla" další smích.

Snažila jsem se rozesmát hlavně sebe, ale místo úsměvu se mi na tváři objevily slzy.

Musela jsem to co nejrychleji ukončit, jinak bych se asi zhroutila. Už nedokážu být silná.

,,vím, že by pro něj tahle cena hodně znamenala. Zvedlo by mu to ego, které bylo už tak vysoké. Nemůžu za něj mluvit, ale určitě by byl za tenhle večer vděčný" lehce jsem se usmála.

Kývla jsem na muže a sešla z pódia. Všichni tleskali a někteří se i postavili, včetně táty a Pepper.

,,zvládla jsi to" hned mě objala Pepper a já se ji naplno rozbrečela na rameni.

,,už je to dobré, zlatíčko. Určitě se na tebe pyšně dívá" zašeptala mi do ucha, ale hlas se jí zlomil.

Odtáhla se ode mě a posadila se. ,,byla jsi jako profesionálka" dal mi ruku kolem ramen.

Ani jeden jsme nebyli na objímání, ale tohle mi bohatě stačilo. Muselo.

Nebyli jsme tam úplně do konce, protože jsem nechtěla nechat Natashu a Steva samotné v domě se dvěma zločinci.

Dokázali by se ubránit, o tom jsem nepochybovala, ale Loki tam byl kvůli mě a stejně tak i on.

,,proč ses tak vymódila?" zvedl ke mně hlavu, zvedl se do sedu a spustil nohy z lehátka dolů.

Držela jsem se od něj radši dál, protože už měl řetězy jen kolem pasu a rukou, takže se mohl svobodněji hýbat.

Měla jsem z něj strach. Přecejen přišel, aby mě zabil, což se mu nepovedlo.

Nechtěla jsem riskovat, že by to chtěl dokončit a pak utéct, protože já bych to udělala.

,,to ti může být jedno. Neměl jsi zase nějaké divné sny?" dala jsem si levou ruku na pravé rameno.

Šaty měly celkem hluboký výstřih a mně bylo nepříjemné, jak na mě koukal.

,,ne" zpátky si lehl a začal se koukat do stropu. Zaťala jsem pěsti a radši z tama odešla.

Byla jsem kousek od psychického výbuchu a nechtěla jsem si to vybíjet na něm, i když jsem na to měla právo.

Táta se nabídl, že ho přes noc pohlídá, takže jsem mohla jít spát.

Pomohlo mi to, ale ráno na mě zase padl všechen stres. Hned ráno mě naštval Loki s Peterem, co se hádali. Zase.

Pak k tomu všemu přispěl Steve, když přišel s obálkou v ruce z vojenské nemocnice. Výsledky.