Nenahraditelná//CZ FF✔️

39.

Hned, jak si mě Bucky všiml, se zvedl, ale já zamířila ke schodům.

Nechtěla jsem se s ním vůbec bavit, ale ucítila jsem stisk na zápěstí, takže jsem se otočila.

,,ještě jednou se mě dotkneš a zpřelámu ti všechny zbývající kosti v těle" vytrhla jsem se mu a odešla nahoru.

Hned jsem zamířila do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla.

Rty jsem měla trochu naběhlé a citlivé, na tváři jsem měla šmouhu od krve, ale stehna jsem měla od krve úplně celá, stejně jako levou ruku.

Udělala jsem si culík, vysvlékla se a vlezla si do sprchy.

Kde byla vůbec Natasha? Mé ječení na tátu museli slyšet i na druhém konci města!

Slyšel ho i Steve, tak proč nepřišla i ona? Sice by tam byla zbytečná, ale i tak se mohla přijít podívat, co se děje.

Věděla jsem, že by ji bylo jedno, kdyby k nám někdo přišel a snažil se mě, zase, zabít. Možná by mu i pomohla.

Ani jsem se nedivila, že to neslyšel ani Bruce. Měl tvrdé spaní. Nevzbudilo by ho ani kdyby kolem něj projel tank.

Vylezla jsem ze sprchy, omotala kolem sebe ručník, zakrvavené oblečení nechala na zemi a šla do pokoje.

Zamkla jsem se, aby ke mně nikdo nemohl, převlékla se a lehla si.

Jestli jsme byla na dně před tím, tak teď jsem byla u jádra všech emocí a viděla, jak se rozpadá. Tak, jako všechno.

Nechtěla jsem si ani představit, jaké by to bylo, kdyby to Loki nezvládl...

Byl to tisíciletý bůh a měl by ho zabít nůž? Blbý nůž?

,,Stef spíš?" zaklepal mi na dveře Steve a stiskl kliku. Ještě že jsem se zamkla.

Byla jsem tichá jako myška, abych s ním nemusela mluvit. Na to už jsem vážně neměla sílu.

,,sakra" uhodil do zdi vedle dveří, ale pak už bylo ticho.

Schovala jsem hlavu do polštáře a snažila se nebrečet. Všechno se hroutí.

Ráno jsem vstala špatnou nohou, když mě probudily nějaké rány venku, takže jsem šla k oknu.

Všichni stáli venku u tátova auta. V kufru byly tašky. Vážně odjíždějí.

Odešla jsem z pokoje a chtěla zamířit dolů, abych se aspoň rozloučila se Stevem, ale zastavila jsem se před jeho pokojem.

Na posteli ležel jeho štít, ale nic jiného tam neměl.

Popadla jsem ho a šla rychle dolů. I když jsem na něj byla naštvaná, tak jsem se musela aspoň po svém rozloučit.

Odjížděli v tu nejhorší dobu. Každou minutou se mohlo něco pokazit.

Ani mi nedošlo, že nikdo nesedí u kamer, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

,,tohle patří tobě" postavila jsem se za Steva, počkala až se na mě otočí a dala mu štít do rukou.

,,co bychom tu s tím dělali? Měla jsem to dát Morgan na sáňkování?" ušklíbla jsem se.

Byla jsem napnutá, stejně jako celá situace a atmosféra.

,,Stef nechci abys byla smutná. Jen chci dohlédnout, aby Buckyho zase nedostali" dal si štít do auta.

,,nemusíš mi nic vysvětlovat. Je to tvoje rozhodnutí. Jen mi slib, že se párkrát za měsíc ozveš, že jsi v pohodě. V autě na to máte přístroje" sklonila jsem hlavu.

Po tom, co dal Fury tátovi auto, jsme ho napojila na naše systémy tak, jako všechno, abychom byli ve spojení.

Neplánovala jsem, že to bude muset být využito zrovna na jejich odchod, ale budiž...

,,vrátím se, slibuju" zvedl mi hlavu ve chvíli, kdy Bucky a Natasha nastoupili do auta.

Ona se na mě ani nepodívala, ale já bych se s ní stejně neloučila.

U ní jsem doufala, že ji vidím naposledy, stejně jako Buckyho.

,,mám tě rád, Stef. Nenechal bych tě tu jen tak" dal mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě do objetí.

Stiskla jsem víčka k sobě, abych udržela slzy a omotala mu ruce kolem pasu.

I když jsem to od něj brala jako podpásovku, tak jsem to nemohla změnit. Byla to jeho volba.

Vždy bojoval za dobro a teď to bylo to, aby byl v pohodě Bucky.

Chápala jsem to a byla jsem ráda, že mi ten vrah zmizí ze života, ale nechtěla jsem nechat odejít Steva.

,,já tebe taky, kapitáne" pousmála jsem se a odtáhla se od něj.

Takhle jsem mu říkala jen když jsem byla malá. Myslela jsem, že je to jeho jméno.

Až později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Steve a ne kapitán.

On mě políbil na čelo, nastoupil do auta a já si stoupla vedle táty, který se na mě starostlivě podíval.

Ráda bych mu řekla, že jsem v pohodě, ale nechtěla jsem mu lhát. I můj vzhled musel odpovídat mému stavu.

Steve s těma dvěma odjel a já zavítala do laboratoře, aby si mohl táta odpočinout.

Seděla jsem u stolu a měla v hlavě úplně vymyto.

V celém domě bylo až nezvyklé ticho. Vždy jsem aspoň slyšela hlasy. Teď bylo jen ticho.

Z celého týmu zbyli jen dva a Peter. Byla jen otázka času, kdy to vzdají i oni.

I já bych s tím vším nejradši sekla a vrátila se k normálnímu životu.

Přihlásila bych se na vysokou, našla si přítele, co by nebyl Bůh, časem založila rodinu...

Z myšlenek mě vytrhlo zčernání všech obrazovek. Co se to děje?