Nenahraditelná//CZ FF✔️

11.

,,můžeš se svléknout? Aspoň triko. Potřebuji oblek nastavit na tvou tělesnou teplotu" vyhýbala jsem se očnímu kontaktu.

Bylo mi z toho trapně. On jediný byl v mém věku. Obvykle jsem pracovala jen se staršími.

U nich mi to nepřišlo tak divné. Což by mělo. Rozhodně to bylo divnější.

Aspoň by mělo být horší říct muži dvakrát staršímu, než jsem já, aby se svlékl, než abych to řekla dvacetiletému.

Peter se zasmál, odložil si batoh, ale zastavil se a založil si ruce na hrudi.

,,nenuť mě to říkat dvakrát" zaskučela jsem. On zvedl ruce do obranného gesta, ale triko si sundal.

Vzala jsem černého pavouka z titanu, ve kterém byl zabudovaný oblek.

Přiložila jsem mu ho na hruď a jeho nohy roztáhla tak, aby mířily na všechny strany, kam měl oblek dosáhnout.

,,podrž si to na hrudi tam, kde ti to bude nejpřímější. Sejme ti to otisky a díky tomu budeš moct aktivovat oblek kdy budeš chtít" ukázala jsem na pavoukovo tělo.

On poslušně položil prsty tam, kam jsem ukázala. Bože to je trapas.

Musela jsem být červená až na zadku. Nejen že byl Peter podobný Tonymu. On byl podobný i Lokimu. Tělesně.

,,ten oblek je v tom?" trochu pavouka posunul dolů, ale hned ho vrátil zpět.

Přikývla jsem a znovu upravila jeho nohy. Tenhle systém obleku jsem udělala jen na zkoušku.

Ještě nikdy jsem nebyla u zhotovení obleku schovaném v nějakém kovu.

Viděla jsem jen jak se dělají zbraně v takovém duchu, třeba tatův luk, ale ne oblek...

Doufala jsem, že to vyjde, protože by to pro něj mohlo být pohodlnější než tahat oblek v batohu a převlékat se v postranních uličkách, jak to doteď dělal.

,,jak je možné, že jsi tak chytrá?" malém jsem vyprskla smíchy.

Ještě nikdo se mě nezeptal takhle napřímo. Pokaždé to brali velkou oklikou.

Nikomu nebylo příjemné, když museli uznat, že je někdo chytřejší než oni sami. A ještě k tomu já.

Přesným příkladem byl Thor. Nikdy neuznal, že jsem nenahraditelný článek Avengers.

,,můj mozek se začal vyvíjet už v brzkém věku. Každý den jsem slyšela, jak se Tony baví s Howardem o vědě a když táta nemohl, tak mi i četli pohádky na dobrou noc. O kvantové fyzice" pokrčila jsem rameny.

Milovala jsem tuhle historku. Tohle nemohl říkat jen tak někdo.

,,tak fajn. Dvakrát poklepej doprostřed těla" namířila jsem na pavouka a dala si ruku před ústa. Chvilka pravdy.

Peter poklepal na pavouka a během chvilky se mu po těle začaly napínat vlákna elastanu.

V duchu jsem si zatančila vítězný taneček. Můj první oblek.

Bylo to úplně poprvé, co jsem něco dokázala úplně sama. Bez pomoci, či nápovědy.

Byla jsem na sebe pyšná a stejně tak by byl pyšný Tony, nebo Howard.

S Howardem jsem pracovala deset let. Pak zemřel i s Mariou, která pro mě byla jako matka.

,,páni" vydechl Peter, roztáhl ruce a sklonil hlavu, aby se na to podíval.

Vypadalo to, že se mu to líbí, což mě těšilo ještě víc. Nedělala jsem tím radost jen sobě, ale i někomu jinému.

,,a tohle" vzala jsem ze stolu černou  destičku a stoupla si s tím před něj.

,,je to jen prototyp těch tvých paží. Musíš to prvně vyzkoušet, jestli to bude vážně fungovat. Pár vláken na tvých zádech je zmagnetizovaných, aby to drželo. Stačí si to jen dát k zádům, ono už se to spojí, ale tady to nezkoušej" dala jsem mu to do ruky.

On přikývl, převzal si to ode mě a prohlédl si to z každé strany.

,,v masce máš dva čipy, které se ti napojí na mozek a díky tomu s tím budeš moct hýbat, ale neměj to moc dlouho. Není to dlouhodobě vyzkoušené a mohlo by se stát, že by ti to poškodilo mozek a taky nevím, jestli to bude vážně fungovat" podala jsem mu i masku.

Vypadal, že je z toho všeho vyjevený. Asi nečekal, že toho bude tolik, chudák.

Nečekala jsem to ani já, ale zprodukovala jsem svou nenávist k Lokimu a vzešlo z toho tohle.

,,je to dokonalé. Děkuju ti" odložil masku s destičkou k batohu, poklepal na pavouka a oblek zminimalizoval.

Radši jsem se otočila, aby se mohl obléct. Byla jsem šťastná.

V životě jsem si nepředstavovala, že bych doopravdy dokázala něco takového úplně sama.

Vždy jsem měla po boku Tonyho nebo Howarda, se kterými jsem se mohla radit.

,,jsi v tom dobrá, Stef. Vážně ti děkuji" tohle byla moje povinnost, za kterou nemusel děkovat, ale potěšilo mě to.

,,hlavně ho vyzkoušej. Nevím, co bude fungovat a co ne a jestli všechno půjde tak hladce. Je to jen na zkoušku. Pokud tu zůstaneš přes noc, řekni Stevovi. Ukáže ti pokoj" pousmála jsem se a šla za mužem.

Už byl vzhůru. Sedla jsem si k němu a založila si ruce na hrudi.

,,měl jsem zvláštní sen" zachraptěl, až se mi na rukou udělala husí kůže. Proč mi to říká?

,,povídej" pobídla jsem ho a čekala, co z něj vypadne, když už začal.

On zaklonil hlavu, ale nic neříkal. Sváděla jsem v sobě boj, abych na něj nezačala křičet.

,,byl tam on, ten kapitán, ale byl hubený jako sirka. Dostala ses mi taky do hlavy?!" vrátil hlavu zpátky a začal sebou házet ze strany na stranu.

Ničemu tím nepomohl, protože židle se ani nehnula, stejně jako řetězy.

Vytáhla jsem mu z předloktí pravé ruky kanylu, aby si tím neublížil a natáhla se pro jednu složku.

Měla jsem v plánu mu ukázat fotky z války, včetně Steva před proměnou a když už ho údajně viděl...

,,vypadá to jako on, ale nevím to jistě" odvrátil ode mě hlavu.

Rukou jsem si projela vlasy. Že by to byl vážně on? Jak by to mohlo být možné?!

Když jsem si potvrdila jednu věc, mohla jsem přejít na ty další. Proč řekl v jeho větě 'taky'?