KROKY [ff Marvel]

~ 5 ~

Vyšla jsem před budovu a nadechla se jakž takž čerstvého vzduchu, který v tomhle velkoměstě mohl být. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvilku. Hlavně ten pocit, že mám konečně nějakou takovou práci. Ano, jde pouze o výpomoc, ale každý někde začínal. Každý začínal na nějakém bodě a já začínám zde. Třeba jednou budu někde jinde, třeba mě to přestane bavit a začnu úplně odjinud. Věřím na osud a na osudu vše ponechám.

Otevřela jsem oči a před sebou spatřila opět ty modré oči. Vykřiknu, ale ústa si zakryji rukou, abych na sebe nestrhla přílišnou pozornost. Ukáže své bílé zuby a je vidět, že má na krajíčku od toho, aby nechytl záchvat smíchu.

"Už zase?" řeknu, když se uklidním a zakroutím nad jeho humorem hlavou.

"Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit," odpoví a já poraženě vydechnu.

"Ráda bych se s Vámi více pobavila, ale kvůli zdržení s Tess... tedy s paní Hells... jsem zjistila, že mi za patnáct minut jede poslední autobus, metro a bůhví co ještě ke mně domů jezdí," začnu se vymlouvat, ale on zakývá hlavou v nesouhlas.

"Nenechám Vás přeci jen tak odejít. Už minule jste utekla a teď to tak nenechám. Chci, abychom si šli na chvíli sednout. Třeba do kavárny nebo tak," řekne a já zaraženě pozoruji jeho tvář. Mám ho odmítnou nebo ne?

"No tak dobrá, ale v tom případě mi zajišťujete odvoz," mrknu na něj, ale hned dodám, "prosím". On pouze s úsměvem přikývne.

"A ještě bych byl rád, kdybychom si tykali," řekne.

"Rozhodně," promluvím a natáhnu k němu opětovně ruku, "Al."

"Sebastian," odpoví nazpět, "moc mě těší Al."

~

Seděli jsme v malé kavárně, ve které bylo pár lidí a všude byla cítit nejen káva, ale také vůně knih. To bylo vlastně první, čeho jsem si všimla. Obrovská knihovna, ve které je hromada knih. Hlavou mi neustále pobíhaly myšlenky a můj mozek se nechtě a nechtě na chvíli uvolnit. Přestat myslet a jenom se věnovat člověku, jež seděl přede mnou. I když je pravda, že většina myšlenek byla směřována právě na něj.

"A co ta ruka? Dobrý?" zeptá se mě, když mezi námi nastane trapné ticho a nikdo se nemá k tomu, aby něco řekl.

"Jo, bylo to jenom povrchové, takže se to začalo po chvíli hojit. Akorát jsem si ze zlozvyku furt strhávala strup, takže to vypadá teď takhle," začnu vypravovat a on pouze přikývne. V jeho očích je vidět smutek i přesto, že má na tváři úsměv. Obejmu dlaněmi hrníček, ve kterém jsem měla horkou čokoládu, teď mi káva nepřišla k chuti. "Co se děje?"

"Co by se mělo dít?" zeptá se a nadzvedne obočí. Protočím očima a nadechnu se: "Vidím ti na očích, že jsi smutný. Přede mnou emoce neschováš," mrknu na něj a jeho úsměv poklesne.

"Víš... nevím, jestli tohle je nejlepší místo na to, abychom to tady řešili. Během našeho rozhovoru jsem si povšiml, že mám asi už přes tisíc fotek do novin."

"To proto se tak naoko usmíváš?" zeptám se a on jen kývne na souhlas, "měl jsi to říct, Sebe. Mohli jsme jít jinam. Jestli chceš, tak můžeme jet ke mně, kde nás těžko bude někdo poslouchat," nabídnu mu, ale hned na to se plácnu do čela, protože tahle věta vyzněla více zle, než měla.

Uchechtne se, a to bylo jasným důkazem, že pochopil přesně ten význam, který neměl.

"Tak jsem to nemyslela!" zamračím se naoko uraženě.

"Však já vím," uculí se a já se začervenám, i když ne zrovna moc dobrovolně. Jestli se takhle seznamuje se všemi, tak nevím, co si o tom všem myslet, "každopádně, rád bych přijal tvoji nabídku, že bychom jeli k tobě. Aspoň bych ti to všechno řekl."

To mi začne jen tak důvěřovat? Co kdybych to potom všechno řekla novinám? A to pozvání...proč jsem ho sakra vůbec pozvala k sobě?

"Dobrá, tak to můžeme vyrazit asi rovnou teď, ne? Už je stejně celkem pozdě," zvednu se a nechám na stole peníze, které byly za horkou čokoládu. Sesbírá své věci a nechá svou částku také na stole.

"Takže taxík?" zeptám se ho, když se postaví vedle mě.

"Neblázni, za rohem mám auto," mrkne na mě a vytáhne z kapsy klíčky. Zamručím a vydám se za ním. Odemkne auto a už mi chtěl otevírat dveře, ale stihla jsem to dříve než. Zasměji se, když uslyším, jak tiše zavrčí. Posadím se do auta a uvolním se, když začnu pociťovat sedačku, ze které jde příjemné teplo.

"To je podruhé, co jedu v New Yorku autem. Prvně to bylo, když mě má kamarádka vezla k mému novému bytu. A to jsem ji znala sotva jeden let!" řeknu a on jenom nechápavě zvedne obočí.

"Ty nejsi místní?" zeptá se váhavě a já se nad tím zasměji.

"Nejsem. Jsem z Česka a musím říct, že obě země mají něco do sebe, ale tady to je prostě jiný, nevím, jestli lepší...ale prostě jiný," osvětlím.

"Já si říkal, že máš nějaký jiný přízvuk, ale kdybys to neřekla, tak bych to ani nevěděl. I když je pravda, že máš takový nezvyklý přízvuk," řekne a mezitím stihne vyjet s autem. Nadiktovala jsem mu adresu a on si ji zapsal do map, protože on přeci není vševidoucí.

"Každopádně jsi mi připomněla, že kvůli natáčení bychom měli do Česka někdy letět," řekne znenadání a má ústa vytvarují písmeno O. "No nekoukej tak, teď když jsi mi to řekla, tak poletíš i kdybys nechtěla. Teoreticky bys možná podle smlouvy měla zůstat jenom tady, ale nějak jsem tu smlouvu neštudoval."

"Neštudoval?" zeptám se ho.

"No samozřejmě. Viděl jsem ji na stole, ale můj zrak se přesměroval na tebe. Byla jsi mi strašně povědomá, a když jsem potom viděl tu ruku, tak jsem měl jasno."

"Taky jen abys věděl,tak tu mojí krásnou žlutou květinu mám vystavenou na stole, abych nad ní mělavždycky dohled," usměju se nad vzpomínkou, když jsem nad ní několik dnísedívala a přemýšlela, kdo byl ten záhadný muž. Potom přišel plakát a užneznámý nebyl. Byl to pro některé, až příliš známý Sebastian Stan.