KROKY [ff Marvel]

~ 18 ~

Celý den jsme strávili povídáním a byl to nakonec i v klidu den. Očekávala jsem to tisíckrát horší, ale bude to vlastně úplně v pohodě. Až na mého otce, který mě nazval čarodějnicí a zdrhl. Pořád jsem nechápala slova, která řekl. Já že ho proklela? Haha.

Máma nás nakonec přemluvila, abychom tu přespali a my nijak neprotestovali. Prý je ráda, když tu konečně není sama. Ani se ji nedivím. Nechápu, jak se musela cítit, když otec odešel. Přece jenom...byli spolu tak strašně dlouho, nic je nerozdělilo, věci se snažili vždycky řešit v klidu, ale tohle...nesedí mi to.

Už bylo celkem pozdě večer, a mně se už pomalu začínaly zavírat oči. Sebastian si toho všimnul a drknul do mě, abych se probrala. Sebastian něco zamrmlal směrem k mojí mámě, která už taky vypadala, že by šla ráda spát. Popřáli jsme si dobrou noc a vydali se směrem do mého starého pokoje. Nechala jsem ho projít jako první do pokoje a snažila se pochlubit tím, co tady zbylo. Modré zdi, dvoulůžková postel, zaplněné poličky a prach na všem možném.

Řekla bych, že od té doby, co jsem se odstěhovala, tak do toho pokoje nevkročila živá duše.

„Máš to tu pěkný," řekne, když vejdeme do pokoje.

"Díky ale bývalo to hezčí," zamumlám tak, aby mě slyšel. Na poličce si všimnu jednoho rámečku s fotkou. Ale né, na tohle jsem úplně zapomněla. Zkoprním a doufám, že to Sebastian jednoduše přehlídne. Tohle mu opravdu nechci vysvětlovat. Přísahám všem svatým, že když jsem ho viděla poprvé v obchodě, tak jsem netušila, že to je on. Jako kdyby mi tahle osoba úplně vypadla z hlavy. Ten jeden z rámečků obsahuje fotku Buckyho a Steva. Viděla jsem několik filmů od Marvelu, zamilovala se do těchto postav, ale už je to celkem dlouhá doba a já na tyhle dvě postavy zcela zapomněla.

Rozhlížel se po pokoji a pozoroval každý milimetr. Jo, řekla bych, že to asi nepřehlídne, protočím očí a promnu si oči. Po několika sekundách zavadí pohledem o již zmíněný rámeček. Když jsem se stěhovala, tak jsem to radši měla vyhodit, pomyslím si.

Přejde k poličce a do rukou vezme fotku, která byla v tenhle moment až přílišným středem pozornosti. Čekala jsem, že ho třeba budou zajímat... nevím... plyšáci. Že se mě bude ptát, proč tu vůbec má nějaký plyšáky, ale on si zrovna všimne tohohle.

Zahanbeně pozoruji jeho záda, když zaujatě pozoruje fotku v rámečku. Měla jsem mu o tom říct, ale nepřišlo mi to důležitý, hlavně mě nikdy nenapadlo, že by byl někdy u nás doma, a hlavně jsem úplně zapomněla, že tady ten zpropadený obrázek vůbec je.

Otočí se na mě a já teď čelím jeho modrým očím, jež mě uvádějí do rozpaků.

"Takže ty mě znáš, jakožto Buckyho?" zamrká.

"No... víš... já..." začnu koktat a snažím se zformulovat nějakou srozumitelnou větu, "to už je dávno," řeknu nakonec a on zvedne tázavě obočí.

"Když jsme se poprvé potkali v tom obchodě..." začne, "poznalas mě?" zeptá se a já zakroutím hlavou v nesouhlas.

"Až když jsem tě viděla po druhé a měla jsem možnost si tě pořádně prohlédnout, tak mi to všechno došlo. Nechtěla jsem ti to říkat," přiznám se, "bála jsem se, že když ti to řeknu, že už se se mnou nebudeš chtít nadále bavit," dodám a pozoruji jeho výraz a rty, které se stáčejí do úsměvu.

"Je to vlastně strašně vtipný," řekne po chvíli ticha a podívá se znovu na fotku a položí ji zpět na poličku.

"Co je na tom vtipného? Připadám si jako husa," odpovím a záporně zakroutí hlavou.

"Kdybys mě poznala a hned o tom začala mluvit, tak si nejsem jistý, jak by to bylo dál," přejde ke mně a políbí mě. "Jsem vlastně strašně rád, že jsi to neřekla. Jsem vlastně strašně rád za to, že jsem tě objevil a že tu s tebou můžu být," začne a mně nezbývá nic jiného než se přihlouple culit.

Nikdy jsem nevěděla, jak mám na něco takového reagovat. Krásná slova, která člověka zahřejí u srdíčka. Já potom ale nemám, jak danému člověku vyjádřit vděčnost, že si tohle o mně myslí, tak musím vymýšlet něco jiného, co by ho utvrdilo v tom, že si toho neskutečně vážím. Proto jsem se k němu přitiskla a políbila taktéž, aby věděl, jak moc pro mě jeho slova znamenají.

~

Procházela jsem se pražskými ulicemi a okolo mě procházely davy lidí, jež do mě neustavičně strkaly a já se modlila, aby to každou sekundu skončilo. Nakonec jsem se prodrala na opuštěné místo.

Posadila jsem se na dřevěnou lavičku a úlevně vydechla, aspoň že teď mám na chvíli klid.

"Hledal jsem tě," promluví hlas, což mě donutí zvednout hlavu a pohlédnout do obličeji člověku, jež na mě promluvil.

"Asi jste si mě s někým spletl, neznám vás," odpovím nezaujatě a z kabelky vytáhnu telefon.

"Je samozřejmé, že ty mě znát nebudeš," zasměje se, "jak bys taky mohla," pokračuje.

"Co po mně chcete?" zeptám se rovnou a jeho rty se stočí do strašidelného úsměvu.

"Až přijde čas, tak ti to všechno řeknu. Teď pouze chci, abys slova, co řekneš nebrala na lehkou váhu. Ať už to jsou jakákoliv," požádá mě a otočí se. Předtím než se ale rozejde směrem pryč, se na mě otočí a řekne: "Vzbuď se."

~

Otevřela jsem oči a několikrát vyděšeně zalapala po dechu. Vedle mě tiše oddechoval Sebastian a mně samotné konečně došlo, že to byl pouhý sen. který ovšem vypadal až příliš reálně. Co to všechno vlastně mělo znamenat? Zbláznila jsem se, je to jasný.

Přitisknu se k Sebastianovi a zabořím svůj obličej do jeho ramene. Jsem ráda, že spím u zdi, protože bych potom asi nebyla schopná usnout, když bych ležela zády k otevřenému prostoru. Tiše zamručí a položí si ruku na má záda. Zavřu oči, a i přes strach, že by se sen mohl vrátit, usnu.