KROKY [ff Marvel]

~ 42 ~

Po několika hodinách domlouvání a dospívání k závěru, že budu muset pustit toho nezvaného hosta přímo do mé hlavy, jsem si ustlala na pohovce v obýváku. Díky tomu, že jsem byla natolik vysílená, tak jsem během několik minut usnula a ani si neuvědomila, co se děje v mém okolí. Poslední dobou spíš až příliš často...

Myslela jsem si, že si zdřímnu tak na dvě hodiny, když jsem ale rozlepila své unavené oči od ospalků, tak mi pohled spočinul na digitálních hodinách, které stály na dřevěném stolku opodál. Bylo něco málo po třetí hodině odpoledne a já samotná nemohla uvěřit tomu, že jsem spala tak dlouho. Když jsem se totiž posledně dívala na hodiny, tak bylo osm hodin večer, což znamená, že jsem musela spát necelých dvacet hodin. Je to vůbec možné?

Promnula jsem si oči, abych se přesvědčila, že jsem opravdu spala tak dlouho. To mě nemohli vzbudit? Zakroutím nad tím hlavou, ale už se tím raději nadále nezaobírám. Ztratila jsem skoro celý den jenom spánkem, což u mě nebývá příliš velkým zvykem. Nikdy jsem nepochopila, že jsou lidé nadšení, když mohou celý den, ne-li dny, spát a nedělat vlastně vůbec nic. Možná to bude tím, že já nikdy nedokážu zůstat v klidu. Vždycky se najde něco, co mě donutí se zvednout z postele a pracovat.

Vstala jsem z pohovky, abych se protáhla, ale zarazilo mě bouchnutí vchodových dveří. Proč jsem se vůbec nezamyslela nad tím, kde ti dva jsou? Co když se mezitím něco stalo?

"Překvapuje mě, že jsi už vstala," ozve se po chvíli a já se otočím na dotyčného.

"Už? Doslova jsem spala skoro dvacet hodin," vydrmolím ze sebe a mezitím si začnu protahovat svůj ztuhlý krk. I přesto, že jsem spala jako v bavlnce, tak můj krk trpěl. Mělo mi dojít, že spát s hlavou na opěradle taky není nejlepší nápad.

"To je na jednu stranu vlastně správně. Kdyby ses nevrátila do svého těla, tak ti za chvíli selže, se vší pravděpodobností, organismus kvůli nedostatku spánku," vysvětli mi, "celou tu dobu, co jsi byla ve své hlavě, tak jsi spala minimálně," dopoví a pokrčí rameny.

"Tak to se mi hned ulevilo," řeknu sarkasticky a na jeho tváři se objeví jeho známý úšklebek. Typický Loki.

"A když teď dovolíš," odkašlu si, "tak se budu muset jít zkulturnit, protože vážně pochybuju o tom, že by se o mě někdo staral za dobu mé nepřítomnosti," naznačím uvozovky a bez dalších slov se vydám do horního patra. Zamířím si to rovnou do koupelny, kde ze sebe sundám oblečení.

Kdo ví, jak dlouho mám tohle vůbec na sobě, pomyslím si. Rozpustím si vlasy a vlezu do sprchového kouta. Pustím na sebe teplou vodu a spokojeně vydechnu. Nikdy jsem si nemyslila, že by mi takový stereotyp, jako je sprcha, dokázal tolik chybět.

Jakmile jsem vylezla ze sprchy, tak jsem se chopila kartáčku na zuby a vyčistila si zuby. Poté se postarala o svojí zanedbanou pleť a jako poslední si vysušila vlasy. Po tomhle celém procesu jsem se konečně vydala do ložnice pro čisté prádlo. Otevřela jsem šatní skříň, ve které se vyskytovalo oblečení, co jsme kupovaly s Buckym před odjezdem. Pohledem jsem se zarazila na tričku, které viselo na ramínku. Bylo to Jamesovo tričko. Při pohledu na něj jsem si vzpomněla na noc, kdy mi ho dal. Řekla bych, že kdyby se mě teď člověk zeptal, proč se tak usmívám a zbarvuju do červena, tak bych nedokázala odpovědět. Nakonec jsem ze skříně vytáhla bíle tričko bez potisku a tepláky.

Hodlala jsem si užívat každý den, který teď bude, protože se Warg může objevit kdykoliv. Může přijít zítra, za týden, měsíc... To všechno zaleží pouze a jenom na něm. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila, jak moc mám ráda svůj život. Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, co se stane až umřu, ale nikdy jsem nebyla schopná odpovědět na tuhle otázku. Nikdo nezná odpověď, nikdo.

Zahnala jsem všechny tyhle nepříjemné myšlenky a otevřela dveře. Místo toho, abych se objevila na chodbě, tak jsem narazila do pánské hrudi, a proto radši o krok couvla, abych se zorientovala.

"To bolelo," chytne se Loki za hrudník a já si promnu čelo. Protočím nad jeho poznámkou oči a zvednu hlavu s otazníky v očích.

"Co potřebuješ?" zeptám se.

"Jen jsem ti měl vyřídit, že ti přijela návštěva," zabrblá jako kdyby to nic nebylo.

"Bucky je tady?" vykřiknu a mé oči se rozzáří. Jeho odpovědí je prosté přikývnutí a já tedy neváhám a podlezu jeho ruku, se kterou je opřený o zeď. Schody beru po dvou, kdy dokonce nejednou udělám málem kotrmelec, ale ani to mě nezastaví v běhu.

Doběhnu ke vchodovým dveřím, které s lehkostí otevřu a vyběhnu na verandu. Rozhlédnu se po okolí a poté ho spatřím. Vidím ho, jak si to štráduje v dlouhém modrém tričku a v ruce drží černý batoh. Vedle něj jde Sam, který má na sobě červenou košili a oba mezi sebou vedou vášnivou debatu.

Celá nervózní a roztěkaná se za ním rozeběhnu. Jakmile Bucky zaregistruje pohyb před sebou, tak odhodí batoh vedle sebe. Otevře mi jeho náruč a já tak rovnou vběhnu do jeho vřelého objetí. Vyzvedne mě do vzduchu a přitáhne co nejblíže k sobě. Zvednu zrak k jeho obličeji a vidím, že se usmívá a jeho oči září. Je šťastný, opravdu šťastný. Pozoruje mě se zájmem v očích a naše obličeji se k sobě přiblíží. Za celou tu dobu, co jsme spolu, tak je James první, kdo překročí tu poslední mezeru a políbí mě. V jeho polibku je cítit láska, a dokonce i všechen smutek, který prožíval, když jsem s ním nebyla. Jsme něco jako dva závisláci, kteří se od sebe už nehodlají odtrhnout.

Během naší dojemné chvilky, tak se Sam vypařil a my tu zůstali sami.

"Tak strašně moc jsi mi chyběl," řeknu roztřepaným hlasem, protože mám co dělat, abych zahnala slzy. Nedokážu slovy popsat, jak jsem šťastná, když vidím, že se usmívá, že z něj vyzařuje určitá jiskra, která dělá všechno mnohem hezčí.

"Už tě nikdy neopustím,"zašeptá, jako kdyby se bál, že to uslyší někdo další a věnuje mi další polibek.