KROKY [ff Marvel]

~ 14 ~

Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou, abych na chvíli ulevila svým nohám, protože mě dneska tolik bolely, že jsem měla chuť si je uříznout. Stála jsem v pozadí všeho dění a pozorovala vystresované obličeje, které okolo mě pobíhaly jako kdyby se nechumelilo. Každý měl něco na práci a já měla tu chvilku, kdy jsem si mohla oddychnout a nelítat tam a zpátky. Člověku to nepřipadá, ale když jste jako já, tak jste schopní se u toho pořádně zapotit.

Ještě před několika minutami jsem běhala u Mackieho, protože se mu něco nelíbilo, a nakonec jsme oba skončili u toho, že by nám prospěla káva. To jsem běžela zase na druhou stranu. Do kavárny, potom zase zpátky, kdy jsem se málem přerazila a mohla jsem běžet pro novou kávu. Naštěstí jsem to vybalancovala a předala mu kávu s menším zpožděním, ale s tím si hlavu nelámal, naštěstí.

Vedle mě se postavila vysoká mužská postava a když ani po několika minutách neodcházela, tak jsem se otočila směrem na dotyčného a spatřila ho. Tomáš? Co ten tady dělá?

"Neozvala ses," řekne mým směrem, aniž by se na mě podíval.

"Já-já," začnu nervózně, "nebylo moc času. Měla jsem v plánu ti zavolat před odletem, ale nevyšlo mi to," podrbu se na zátylku a můj roztěkaný pohled najde Sebastiana. Ten se naštěstí věnuje své práci, a proto odtáhnu Tomáše stranou od hluku a lidí.

"Nebyl čas? Nevyšlo ti to?" řekne ironicky, jakmile odejdeme od lidí, "já si myslím, že kdybys chtěla, tak by sis ten čas udělala," vyčítá mi a já pouze sklopím svůj zrak. Měl pravdu. Za celou tu dobu jsem se mu jedinkrát neozvala a já vlastně samotná ani nevěděla proč. Nezapomněla jsem na něj, to určitě ne. Jen jsem se s ním možná nechtěla bavit? Nebo čím to vlastně bylo?

"Omlouvám se," zašeptám. On jenom zakroutí hlavou a překříží své ruce na hrudi. "Taky ses mohl ozvat i ty, že," zamrmlám si, ale očividně to přes všechen ten hluk neslyšel, naštěstí. „Co tady vůbec děláš?" zeptám se ho.

"Co tady děláš TY?" odpoví stejnou otázkou a já se zamračím. Ví, jak nemám ráda, když mi někdo odpovídá na otázku otázkou a teď toho využívá.

"Pracuju?" oznámím mu s otazníkem v hlase a kopnu do kamínku, který byl přede mnou. "Jsem něco jako asistentka. Není to zase tak špatné, něco málo se přiučím," dodám a podívám se směrem, odkud jsem přišla.

"Tak hlavně, že jsi šťastná," promluví po chvíli trapného ticha.

"Ty mi řekneš, proč jsi tady? Jak ses sem vůbec dostal?" zeptám se ho.

"Ne," řekne prostě a svůj pohled stočím k němu. Podívám se na něj s přimhouřenýma očima, ale v jeho očích nejde rozeznat žádná emoce. To jsem ho tolik zklamala?

"A nechceš," nadechnu se," nechceš se jít třeba po natáčení projít, pokecat?" zeptám se. On pouze přikývne a beze slov odejde.

Takového ho neznám. Jsem zklamaná z toho, že za to vlastně můžu já, ale kdyby chtěl on, tak se taky ozve, ne? Asi jsem nikdy nebyla dobrý typ na udržování přátelství. Zažila jsem tolik lidí, co odešli z mého života, že jsem se po několika letech přestala snažit. Byla to asi jenom otázka času, kdy se tohle stane, protože takhle to bylo u každého. Proto se bojím, co se bude udávat v budoucnosti mezi mnou a Sebastianem. Mé pesimistické myšlení mi život neusnadňuje a já se s tím vším už natolik smířila, že některé lidi radši i odháním.

Šouravým krokem jsem se dostala zpátky na místo, kde jsem stála. Hledala jsem pohledem Sebastiana, který se mi ztratil a já ho nemohla pohledem najít.

"Kdo to byl?" uslyším ho za zády a na mém těle vyskočí husí kůže.

"Kamarád," odpovím mu a rukou si zajedu do vlasů, "bývalý, asi" dodám a otočím se na něj.

"Proč bývalý?" zeptá se a vytáhne z kapsy telefon.

"Nebyla jsem dobrou kamarádkou a neozvala se mu za celou tu dobu, co jsem byla pryč..." začnu mu vyprávět, "zeptala jsem se ho, zda nechce po natáčení někam zajít a pokecat si, když jsme spolu dlouho nemluvili." dopovím a v mých očích se značí lehká nervozita. Z toho, že mi to zakáže? To už tady taky jednou bylo... ale to už je zase jiný příběh.

"Chceš snad můj souhlas, že se na mě tak díváš?" zeptá se s úšklebkem na tváři. Skousnu si spodní ret a on se nad tím pouze zasměje, čímž upoutá pozornost několika lidí okolo nás. "Chtěla jsem, abys se mnou letěla právě kvůli tomuhle. Taky si myslím, že budeš mít i pár dnů na to, aby ses viděla se svými rodiči a všechno s nimi probrala," mrkne na mě a schová telefon do kapsy.

"Teď bych tě nejradši objala," přiznám se a uculím se.

Otočí se k odchodu, ale poté si na něco vzpomene a otočí se zase zpátky na mě. "Až bude čas, tak mi řekneš, proč se mě ptáš na to, zda můžeš jít s někým ven," mrkne na mě a odejde ke svému příteli, který na něj netrpělivě čeká.