KROKY [ff Marvel]

~ 31 ~

Ani jsem si neuvědomila, že už jedu několik hodin sama v autě, v úplné tichosti. Však já si ani ty pitomé písničky nezapnula, pomyslím si a nahmátnu hlasitost u rádia, kterou zesílím a autem se začnou ozývat první tóny písničky, která zrovna začala hrát. Několikrát zamrkám, abych zahnala ospalost, která se chtěla dostat na povrch. Nesmím si dovolit teď spát, určitě bude potom času dost.

Podívala jsem se na navigaci, která ukazovala posledních 100 mil a já vyčerpaně vydechla. Já to vezmu za tebe, jen si v klidu odpočiň, uslyším těsně u svého pravého ucha a mé tělo sebou vyděšeně cukne. Zabrzdím a začnu se rozhlížet kolem sebe. Nejen, že mě tady zase někdo otravuje, ale ještě jsem to málem strhla do příkopu. Schovám obličej do dlaní, několikrát se nadechnu a zase vydechnu. Hlavně nebreč, hlavně prosím zase nebreč. To je to poslední, co teď potřebuju, začnu si pro sebe mluvit. Rudé, a ještě více bolavé oči jsou to poslední, co potřebuju na tak dlouhou cestu.

"Už mě začínáš pěkně štvát!" vykřiknu a bouchnu do volantu. Tohle není zlost, tohle je zoufalství. Jsem tak strašně moc zoufalá.

"Však o tom to snad je, ne?" zeptá se mě postava sedící na místě spolujezdce. Už by snad stačilo těchto přetvářek. Jsi jenom klon nebo ne? Rukou promáchnu přes sedadlo spolujezdce a když zjistím, že se jedná o pouhou kopii, tak se mi o něco málo uleví.

"Takže ty víš," zachechtá se a následně se jeho klon uvelebí na sedadle.

"To si piš, že to vím. Víc, než si myslíš," obeznámím mu a nastartuju. Ještě že tady není žádný provoz. Moje rádoby zastavení nebylo totiž prvotřídní a kvůli zhasnutým světlům by řidič za mnou ani neviděl, že tady nějaký auto stojí. "A taky si pořád stojím za tím, že se mi tohle všechno jenom zdá," přiznám se mu, "neměla jsem koukat na ty pitomé filmy," zamumlám si spíš už pro sebe a naplno se začnu věnovat cestě přede mnou.

"Filmy?" zeptá se a v jeho hlase je znít údiv. Jak on může být udivený? Zase hraje akorát hloupého.

"Ano," odpovím jednoduše a já na sobě cítím jeho pohled. Nakonec poraženě vydechnu a sundám jednu ruku z volantu a opřu se o ní. "Jsi fikční filmová postava. Thorův bratr, syn Odinův a blablabla," řeknu něco málo a stočím k němu pohled. Kopie už avšak nesedí na místě spolujezdce a v autě opět sedím jenom já.

Zklamaně vydechnu. Měla bych se bát a bojovat proti němu, ale já byla za jeho přítomnost celkem ráda.

~

Navigace mi oznámila, že jsem dojela do cíle. Rozhlédla jsem se po temné krajině, kdy se v dáli začaly objevovat první paprsky sluníčka. Vylezla jsem z auta a otevřela zadní dveře, abych vyndala flašku s vodou ze sportovní tašky. Očima zabloudím k černé tašce, ve které doteď nevím, co je. Rozhlédnu se kolem sebe, jako kdyby mě měl někdo sledovat a rozepnu tašku. V tašce se schovávaly dvě pistole, které bych mohla s největší pravděpodobností přiřadit ke glocku 19.

Uslyšela jsem za sebou zapraskání větví a automaticky sáhla po zbrani. Stejně není nabitá, ale na zmatení může být užitečná. Teď se kroky ozvaly blíže u mě, a já se zbraní otočila směrem, kde jsem zvuky slyšela.

Sklopila jsem zbraň, když jsem uviděla Sama postávat několik metrů ode mě.

"Vyděsil jsi mě," řeknu do ticha, "zase," dodám a odložím zbraň zpět do tašky. Teď ji už nebude třeba.

"Já taky nečekal, že budeš mít u sebe zbraň," odpoví stroze a rozejde se směrem ke mně.

"Já-já ji našla teprve teď," zakoktám se.

"V pořádku. Bucky to sháněl sám, bez tebe. Bylo mi jasné, že ty se to dozvíš až později," řekne a mávne nad tím rukou. "Sledoval tě po cestě někdo?" zeptá se mě, když vyndá z auta dvě sportovní tašky s jídlem, oblečením a jinými potřebami.

"No," podrbu se na zátylku, přemýšlejíc, jestli mu říct o Lokim. Nakonec vydechnu a spustím: "Když jsem jela autem, tak se mi zjevila kopie Lokiho na místě spolujezdce."

"Počkat," zarazí se, "to myslíš vážně?" zeptá se mě.

"Myslím to vážně. Pochybuji, že bych si byla schopná vymyslet něco takového, když jsem úplně vyždímaná," zakroutím hlavou a promnu si spánky.

Přehodím si přes rameno černou sportovní tašku, ve které se vyskytovaly zbraně a vydám se za Samem, který se bez jakýchkoliv slov vydal směrem k dřevěné chatě. Celou dobu jsem s autem vlastně stála uprostřed lesní cesty. Za jiných okolností bych do lesa nikdy v noci nevkročila a že mi to dělalo někdy problém i ve dne...

Doběhnu ho a ruku položím na jeho rameno, až sebou cukne. S vytaženým obočím se na mě podívá a nechá mě, ať promluvím jako první.

"Já vím, že z toho nejsi nadšený a že tohle všechno děláš jenom kvůli Buckymu, protože to je tvůj parťák," začnu a rozhlédnu se kolem sebe, "potřebuju se odsud dostat. Připadám si jako ve snu, ze kterého se nedokážu vzbudit. Připadám si, že tohle všechno utváří má hlava a vy dva, jakožto fiktivní postavy, tu nemáte vůbec být."

"Hele," vyčerpaně vydechne, "být ve tvé kůži, tak taky nevím, co si o tom všem myslet. Ale dost silně pochybuji o tom, že je tohle sen. Promluvíme si později, teď se půjdeš ještě na chvíli prospat," oznámí mi a já pouze přikývnu na souhlas. Položila jsem tašku vedle jedněch párů bot, které se vyskytovaly ve vstupní hale.

"Nejsem si jistá, zda jsem měla být na něco takového připravená," řeknu, když mi ukáže pokoj, ve kterém teď budu na nějaký čas bydlet. Malinký, útulný pokojíček, který má sice holé stěny, ale připomnělo mi to časy s dědečkem na chalupě, kde jsem jezdila ještě se svými příbuznými na několik týdnů o letních prázdninách s tím, že my spali na půdě.

"Neměla," odpoví prostě a položí tašku s mým oblečením ke dveřím. "Dobrou noc," popřeje mi a zavře dveře.