KROKY [ff Marvel]

~ 30 ~

Za jeden den musíme sehnat všechny potřebné věci, to bude celkem výzva. Jelikož nejsem zrovna člověk, který si užívá nákupy, tak už teď vím, že to bude moje noční můra. Potřebuji nějaké oblečení, protože jsem si během toho chaosu opravdu nestihla sbalit věci. Doufám, že bude někdy čas na to, abych se pro ně vrátila. Bucky dostal lísteček od Sama, na které musí zařídit ještě pár věcí. Samozřejmě že to, co bylo na papírku, je pro mě tajemstvím. Proč okolo mě dělají takové tajnosti?

Ani jeden mi taky zatím neřekl, kam vlastně jedeme a jak daleko to je od New Yorku. Nebylo mi řečeno, jestli to je vůbec v téhle dimenzi a toho jsem se asi děsila nejvíce. Pocit, že bych se měla opět objevit na zcela jiném místě bez jakýchkoliv informací, mi už začalo nahánět hrůzu, a to jsem dřív byla pro každé dobrodružství. Právě proto jsem vlastně odletěla do New Yorku. Nikdy mě ale nenapadlo, že by se to mohlo dostat do fáze, kdy si připadám jako na nějakých drogách.

Když jsme po celém dni nakonec zalehli do postele, tak jsem se pouze přitiskla k jeho hrudi, protože jsem věděla, že ani jeden z nás neví, na jak dlouho budeme od sebe daleko. S pesimističtějším přemýšlením... jestli se vůbec ještě někdy spatříme. Leželi jsme nehnutě u sebe a ani jeden jsme nechtěli narušovat ticho, které mezi námi panovalo. Dívali jsme si navzájem do oči a já si připadala jako v typické klišé slaďárně.

"Vždycky jsem si říkala, jak to vlastně bylo," přeruším ticho, které mezi námi panovalo.

"Co myslíš?" zeptá se nechápavě a nadzvedne jedno obočí.

"Ty, jakožto Bucky, a opravdový Sebastian. Co se s ním vlastně stalo?" podepřu si hlavu rukou.

Kmitne očima a se vší pravděpodobností dumá nad tím, zda se má o tom se mnou podělit. "Potřebovali jsme, aby na chvíli zmizel, tak jsme ho...schovali," vypadne z něj a já na něj vykulím oči. Co prosím?! "Musím si zavolat," zvedne se z postele a popadne z nočního stolku telefon. Odejde z místnosti a já se rozplácnu po celé šířce postele.

Zavřu oči a přemýšlím nad tím, co mi právě řekl. Oni ho unesli, aby James mohl hrát svojí roli. Já pořád ale nepochopila tu žárlivou scénu, která se udála, kdy mi jeho rádoby ex jménem Elen málem vytrhala vlasy. Celé to bylo divadýlko, aby se pobavili, abych žárlila, bála se a nedej bože se bála o to, že by byla schopná mě podříznout jak slepici?

Bucky náhle rozrazí dveře a já na něj vyděšeně pohlédnu. "Musíme zmizet," řekne mi a já se na něj nechápavě podívám, "HNED!" zvýší hlas a já s úlekem vylétnu z postele a natáhnu na sebe oblečení, které jsem měla připravené na ráno.

"Proč? Co se stalo?" ptám se ho během toho, co se snažím zapnout tašky. Zpod postele vytáhne černou sportovní tašku, kterou si přehodí přes rameno. Z ruky mi vytrhne sportovní tašku a pokyne mi, abych vzala třetí a taky poslední tašku, která se tady válela. Neváhala jsem, popadla ji a ihned vyrazila za ním.

Byla to nervozita, co byla vidět v jeho očích? Nebo to byl dokonce strach, který jsem viděla?

Dojdeme k autu, které je zaparkované hned před bytem. Bucky hodí tašky na zadní sedačky a sám si sedne na místo řidiče. Popohání mě, a jakmile zavřu dveře od auta, se rozjede.

"Už mi sakra řekneš, co se děje?!" zeptám se vystresovaně a on mě pouze zpraží pohledem. Je naštvaný a zklamaný zároveň. Sakra, proč ty oči dokáží říct tolik věcí naráz?!

Mohli jsme jet přes půl hodiny, než jeden z nás konečně promluvil. Já teď neměla chuť říct jediné slovo, protože jsem věděla, že je to zbytečné. Stejně by neodpověděl, proto jsem trpělivě vyčkávala, než promluví on sám.

"Někdo jim řekl, že mě znáš, a tak se zaměřili na mě. Informace se ke mně dostaly ze spolehlivého zdroje, takže se neobávám, že by se dozvěděli, kde se budeš vyskytovat teď," zastavil a já jenom přimhouřila oči. Co tím myslí?

"Cože?" zeptám se ho ještě jednou a on pouze zakroutí hlavou. Vystoupí z auta a pokyne mi, ať udělám to samé. Nijak neprotestuji, obejdu auto a dojdu k němu.

"Vezmeš si tohle auto a dojedeš na zadané místo v navigaci. Sam by tam už měl být, takže se neobávej, až tam někoho potkáš," vysvětlí a pohladí mě po tváři. Políbí mě, jako kdyby to mělo být naposledy, a odtáhne se ode mě. Přes krk si přetáhne jeho psí známky a podá mi je. Začnu kroutit hlavou, že si je nevezmu, protože tohle prostě nejde, ale on nereaguje a přetáhne mi je přes hlavu. Začnou mi slzet oči a obejmu ho. Objetí opětuje, ale po chvíli se opět odtáhne.

"Pohlídáš mi je a já si je potom vezmu zpátky," mrkne na mě a otočí se zády ke mně.

"A kam jako teď jdeš?" zeptám se ho nechápavě. Je tma, noc a on si půjde prostředkem silnice jako nic?

"Jdu zpátky, chtěl jsem se s tebou rozloučit na místě, kde vím, že nás nebude nikdo pozorovat. Neboj se o mě, mně se nic nestane, ale ty na sebe dávej pozor," usměje se naposledy, než zmizí ve tmě.

Schovám si známky pod tričko a mně teď nezbývá nic jiného než nastoupit zpátky do auta a vyjet vstříc černé tmě, kdy mě ujišťují pouze světla auta a navigace, která je momentálně chytřejší než já.