KROKY [ff Marvel]

~ 8 ~

Ucítila jsem na tváři jemné pohlazení, což mě donutilo otevřít oči a uvědomit si, že jsem usnula v autě. Několikrát zamrkám, a všimnu si sedícího Sebastiana na místě řidiče, který mě se zájmem pozoruje. Nemohla jsem se mu podívat přímo do očí, protože se mi pokaždé objevil obraz toho, co bylo v té šatně a on to poznal. Věděl, že je něco špatně a on pořád nevěděl co.

"Kolik si účtuješ za ten odvoz?" vypadne ze mě první věc, co mě napadne, aby mezi námi nebylo takové ticho. Jenom se nad tím zasměje a zakroutí nesouhlasně hlavou.

"Nic nechci. Teda vlastně chci, ale jenom si s tebou promluvit," řekl a otevřel dveře. Venku už nepršelo a já si nebyla jistá, jak dlouho tady seděl a pozoroval mě, jak spím v jeho autě.

"Co mi zbývá," vydechnu a taktéž vystoupím z auta.

Odemknu dveře od bytu a sundám ze sebe promočený kabát. Připadá mi, jako kdyby ten kabát vsákl všechnu vodu světa. Odnesla jsem ho do koupelny, protože jsem nehodlala mít potopu v bytě a hodila ho do vany. Vyřeším to potom...

"Běž si sednout na gauč. Za chvíli přijdu," řeknu mu, když mé kroky směřují do ložnice, abych se oblékla do nějakého suchého oblečení. Ze skříně ještě nezapomenu vzít malý ručník, kterým se pokusím usušit vlasy.

Dojdu ke křeslu, ve kterém jsem seděla i minule a bez jakéhokoli zeptání, zda nechce něco k pití či jídlu, se vrhnu rovnou k věci.

"Co chceš teda probrat?" zeptám se ho.

"Vím, že jsem se ti neozval a mám pro to dobrý důvod," obeznámí mě a já mu neslušně skočím do řeči.

"Však už je mezi vámi dvěma všechno v pohodě, ne? Jinak byste spolu přeci nebyli v šatně a nelíbali se," vypálím a hned na to si mám chuť něco udělat za to, že jsem to hned takhle řekla. Zaraženě se na mě podívá, a jakmile mu v hlavě blikne, o čem vlastně mluvím, tak se jenom uchechtne. Vážně? Přijde mu to vtipný?

"To jsi byla ty, která tak neohrabaně vletěla do šatny?" zeptá se a hned na to odpoví, "nic takového nebylo, a hlavně to není ani moje přítelkyně," řekne mi. Má mě snad za blbce?

"Já si myslím, že jsem toho viděla dost," podezíravě se na něj podívám a on opětovně zakroutí hlavou.

Místností panuje ticho a on nakonec promluví: "nacvičovali jsme...scénku," řekne a já k němu zvednu zrak, „vím, že to zní divně, ale já bych nikdy nebyl schopný si to s někým rozdat, ještě takhle v šatně," pohlédnu do jeho očí a přemýšlím nad celou situací. Jo, udělala jsem teď celkem žárlivou scénu, ale krucinál...tohle mu snad nemůžu věřit, ne? Proč bys zkoušel takovou scénku v šatně?

"Promiň," omluvím se mu nakonec, protože už to nechci nadále rozebírat. Zaregistruji pohyb z jeho strany a za chvíli jsem už schovaná v jeho objetí. Ruce dám podél svého těla a hlavu si opřu o jeho hrudník. Vydechnu a zase se od něj odtáhnu, protože by tu jinak tvrdnul hodiny a já ho už nepustila. Jsem z něj natolik poblouzněná, že mám potřebu mu být nablízku.

"No, taky bys měla vědět, proč jsem se tak dlouho neozval," otočí se zády ke mně, "když jsem přijel od tebe domů, tak jsem ji načapal přímo před mým bytem, jak se tam s někým...muchlá," pokračuje dále, "a její výmluvou bylo to, že mě viděla s tebou a že myslela, že ji podvádím a že se mi za to chtěla pomstít," dokončí svůj dlouhý proslov a já sedím s povytaženým obočím a pusou otevřenou dokořán.

"Co prosím?" zamrkám v náznaku nechápavosti. Takže teď bude všechno moje vina?

"No, je tomu tak," zoufale se uchechtne, "tak jsem si řekl, že by to nikam nevedlo, protože když je schopná něčemu takovému věřit, tak se nemáme o čem bavit." otočí se už čelem ke mně, "kdybys byla na jejím místě, tak bys udělala to samé nebo bys zareagovala jinak?"

Co to je za otázku? Ptá se mě na tyhle otázky kvůli mému dnešnímu výlevu?

"No, asi bych byla naštvaná," začnu, "ale nebyla bych schopná asi něco takového udělat," zapřemýšlím se, "určitě bych to nebyla schopná udělat," opravím se. "Nemám s tím moc zkušeností, ale třeba to udělala v záchvatu vzteku a smutku a následky ji došly až později," přemýšlím nahlas a později dodám: "a možná že kdybych tě ten den odmítla, tak jste mohli být zase šťastný pár."

Zakroutí hlavou, "jsem rád za to, že jsem na tebe narazil a zjistil co a jak. Můžu si dát něco k pití?" vytrhne mě ze stálého myšlení, až sebou nepatrně škubnu.

"Oh, jo-jasně. Promiň, já jsem...tak nějak mimo," omluvím se a zvednu se z křesla, "dáš si vodu nebo..." podívám se do lednice, "pivo nebo víno tady mám," prozkoumávám zrakem lednici, ale nic jiného nenacházím.

"No, mohli bychom spolu ochutnat to víno," mrkne na mě a já tedy vyndám flašku z lednice.

"Dobrá, ale jídlo musíme asi už objednat, protože už jsem nebyla dlouho na nákupu a většinou se stavuji v bistru nedaleko odsud," obhájím svojí prázdnou lednici, ve které nic není.

Kývne souhlasně hlavou a já mu tedy hodím telefon, aby zavolal tam, kde si myslí, že to bude stát za to a objedná něco, co si myslí, že mi přijde k chuti, protože já jsem člověk, který sní všecičko.

~

Byli jsme u mě v ložnici, protože gauč se nám tvářil jako příliš malý, a tak jsme se usadili na mé posteli. Popíjeli jsme společně víno a někde v zákoutí lednice jsem našla další flašku, která nepřišla nazmar. Sebastian objednal něco z thajské kuchyně, což už jsme měli dávno snězené.

Ležela jsem na břiše, ruce schované pod polštářem a oči se mi chvílemi zavíraly. Spánek se mě snažil opět dohnat.

"Al?" ozve se vedle mě a já zvednu hlavu a podívám se na něj. Dívá se na mě, jeho oči mi připadají modřejší než kdy dřív a mé tělo se pohne směrem k němu.

"No?" zeptám se ho.

"Tak nějak jsme nedomysleli to, jak se dostanu domů," podrbe se ve vlasech.

"Je samozřejmostí, že tady přenocuješ," oznámím okamžitě a hlava mi spadne do polštářů těsně vedle jeho ruky, "spát si můžeš, kde chceš," zamumlám. Jindy bych řekla, že půjdu spát na gauč nebo že mu tam ustelu a půjde tam on, ale to víno mě zmohlo víc, než jsem čekala.

"Fajn," řekne a hlavu stočím k jeho pohybující se postavě, "možná tady mám nějaký větší tepláky, jestli chceš," nabídnu mu, ale on pouze zakroutí hlavou. Začne si rozepínat košili a já se začervenám a hned na to schovám obličej do polštářů, aby to nemohl vidět. Ulehne vedle mě a já se ani neobtěžuji se převlíkat do pyžama. Stejně mám na sobě tepláky, tak to vyjde nastejno.

"Dobrou noc," uslyším přímo u mé hlavy a mým tělem jako kdyby projel elektrický proud.

"Dobrou," zašeptám dostatečně na to, aby to slyšel. Předtím než mě pohltí spánek, tak ucítím ruku na mých holých zádech, ale to už se mi klíží oči a já upadám do říše snů.