KROKY [ff Marvel]

~ 1 ~

Pociťuji lehké cuknutí, když se letadlo konečně dotkne země a letušky po několika minutách začnou hlásit přistání na letišti Johna F. Kennedyho.

Jsem si myslela, že když to bude moje první cesta letadlem, tak bude bez problémů. Samozřejmě, že to bylo to nejnaivnější, co jsem si mohla kdy myslet. Když jsem odlétala z Prahy do Zürichu, nikdy bych si nemyslela, že budu tak trpět. Let trval sice necelé dvě hodiny, ale to malé brečící dítě... Chvílemi jsem myslela, že už to opravdu psychicky nezvládnu. Letušky to naštěstí později vyřešily za mě a já si mohla aspoň na chvíli oddechnout. Jakmile jsem ale zavřela oči, tak jsem uslyšela hlas letušky, která oznamovala, že budeme přistávat. To byly dvě hodiny bez spánku a bez jakéhokoliv zvednutí se ze sedačky. Po dvou hodinách jsem měla bolavý zadek a bolely mě kolena, protože mezi sedačkami nebylo příliš místa.

Ze Zürichu do New Yorku jsem letěla něco málo přes devět hodin. Stihla jsem naspat pouze hodinu a půl a díky tomu si tak zajistit únavu, která se se mnou bude ještě chvíli táhnout, dokud si nezvyknu na změnu času. Jediná pozitivní věc byla ta, že jsem si popovídala s jednou milou slečnou, která mluvila anglicky a prý už od sedmi let bydlí v New Yorku se svými rodiči. Teď prý musela do Zürichu za svojí babičkou, která slavila sedmdesát let. Díky její výborné angličtině jsem si mohla procvičit, jak na tom jsem. Myslela jsem si, že na angličtině budu muset ještě trochu zapracovat, ale když mi bylo řečeno, že to není třeba, tak jsem se pouze usmála a poděkovala za takovou lichotku.

A teď, po vystoupení z letadla, tady stojím bok po boku s mojí novou kamarádkou, jejíž jméno je Julot. Společně se snažíme zorientovat na tomto mezinárodním letišti, kde je hlava na hlavě. Jelikož už Julot byla zde nespočetně mockrát, tak se po chvíli zorientování vydáme směrem k terminálu 4, abychom si vyzvedly zavazadla.

Po vyzvednutí zavazadel mi Julot nabídla, že by mě mohla vzít k mému novému domovu. Má pro ni přijet přítel, který se jmenuje Daniel a ten s tím prý nebude mít problém. Ráda mi prý bude dělat dočasnou delegátku. Takovou nabídku jsem přeci nemohla jenom tak odmítnout. Oči se jí rozsvítily jako dvě hvězdičky. Byla nadšená, že může využít svých znalostí a provést nového člověka tady po okolí. Už v letadle jsme si řekly, jaké jsou naše sociální sítě, takže se nemusím obávat, že spolu přestaneme být v kontaktu.

Když přijel její přítel, tak mě představila svému příteli a nezapomněla mi oznámit, že bydlí v Brooklynu, stejně jako já. Zmateně jsem se na ní podívala, protože tohle je strašně velká shoda náhod.

"A kam to přesně tedy bude?" zeptal se mě Daniel.

"Hned ti to řeknu, počkej minutku," zašmátrám v batohu, abych našla papíry, které jsem si vytiskla před odletem, "191 St Johns Pl," nadiktovala jsem adresu a on jenom pokýval hlavou.

"Musím říct, že to není tak daleko od nás," oznámila mi Julot. Usmála jsem se a uvelebila se na zadní sedačce černého auta. Povídali jsme si celou cestu a Julot mě seznamovala s okolím. Řekla mi, jaké obchody, kavárny a jiná místa jsou nejlepší. Také mi řekla, že i některé parky tady opravdu stojí za to. Všechna tahle místa jsem si psala do bločku, který s sebou nosím neustále. A to jsem si myslela, že úplně zbytečně. Jsem možná příliš staromódní, ale líbí se mi to více na papíru než v telefonu, kdy jenom ťukám do displeje. Celkově mě psaní vždycky bavilo. Ve škole mě bavily hodiny českého jazyka spojené s literaturou. Anglický jazyk jsem se většinu času učila sama pomocí filmů či seriálů. Český jazyk pro mě ale zůstane vždycky na prvním místě. Začala jsem vyprávět Julot o České republice, protože ona sama tam nikdy nebyla a chtěla by tuhle zemi někdy navštívit. Popisovala jsem jí rozdíly New Yorku a Prahou, kdy jsem nezapomněla zmínit, že v Praze se nevyskytuje takové množství obrovských budov.

Černé auto zastavilo před řadou obrovských domů a já tedy poznala, že už jsme na místě.

"Kolik chcete za tu cestu?" zeptala jsem se a začala vytahovat peněženku. Julot pouze zakroutila hlavou v nesouhlas a vystoupila z auta. Přešla ke mně a pomohla mi i s Danielem vyndat kufry a pomohly mi s nimi i do schodů.

"Díky moc, tohle je pro mě něco nového. Nikdy jsem nezažila, že by na mě byli lidé tak milí jako vy," řeknu, když vyjdeme do prvního patra, kde se postavím ke dveřím číslo 3, které jsou po levé straně. Dům vypadal sám o sobě celkem v pěkném stavu, až na místy oloupanou omítku. Poděkovala jsem ještě jednou Julot i Danielovi a doprovodila je k autu. Rozloučila jsem s nimi a už jenom viděla odjíždějící auto, které se vzdalovalo dál a dál až nakonec zmizelo v zatáčce.

Vydechla jsem, prohrábla si své hnědé, kudrnaté vlasy a vešla zpět do domu. Klíče jsem už měla, takže jsem pouze odemkla dveře a rozhlédla se po prázdném bytu, který byl jenom můj.