KROKY [ff Marvel]

~ 45 ~

Za chvíli jsem tady a doufám, že jsi připravená, protože já jsem připravený, jak nejlépe můžu...

S trhnutím se probudím a vyděšeně se rozhlédnu po místnosti, abych našla nějaké náznaky toho, že se tu vyskytuje nezvaný host. Až po nějaké chvíli mi dojde, že tu nikdo není a že to bylo se vší pravděpodobností pouze v mé hlavě, což ale taky není žádná výhoda. Vydechnu a má hlava pozvolna spadne zpět do polštářů.

Je mi jasné, že tohle nevěstí nic dobrého, ale dokud to stvoření nevidím před sebou, tak proč se tím zaobírat? Chci si užít ještě nějaký čas s Jamesem a neplašit všechny kolem.

Otočím se na bok a uvidím Buckyho klidný výraz. Takhle uvolněný a spokojený obličej jsem u něj totiž ještě neviděla.

Rukou mu zajedu do vlasů, přičemž ho chvíli hladím ve vlasech. Po nějaké době sebou ale cukne a já tím tedy způsobím jeho vzbuzení. Zprvu něco zamrmlá, ale nakonec pomalu otevře oči a několikrát zamrká, aby se mu zostřil zrak. Jakmile mu dojde, že jsem já narušitelem jeho klidného spánku tak se ušklíbne a jeho levou rukou si mě přitáhne blíže k sobě.

"Dobré ráno," zašeptá jeho rozespalým hlasem, který ve mně vyvolává hned několik různorodých pocitů.

"Dobré," zaculím se a nespouštím z něj zrak.

"Spalo se ti dobře?" zeptá se a otočí se na záda, přičemž nezapomene zavřít oči a protáhnout své ztuhlé svaly.

"Asi nejlíp za poslední dobu. Díky bohu, že zase ležím tady," odpovím a prohrábnu si uplácené vlasy na hlavě. Zarazí se a podívá se na mě s jeho podezřívavým pohledem.

"Jak to myslíš?" položí mi další otázku a mně v ten moment dojde, že jsem udělala něco hodně špatně a že taková věc neměla vůbec vyjít z mých úst.

"Já-no..." snažím se vymyslet nějakou výmluvu, ale když vidím jeho zamračený výraz, tak se radši rozhodnu pro pravdu, která pro něj asi nebude dvakrát příjemná.

"No?" posadí se, aby si mě lépe změřil pohledem a hned na to se otočí a zvedne ze země svoje oblečení. Tohle si ještě vypiji, zaskuhrám v hlavě.

"Víš, já jsem ti něco neřekla," posadím se a opřu se o rám postele. K tělu si přitáhnu peřinu, protože jsem doteď neměla na sobě jediný kus oblečení. Hodí na mě vyjevený pohled a mně tedy nezbývá nic jiného než mu stručně vysvětlit, co se stalo.

~

"No to snad nemyslíš vážně!" zvýší hlas a prohrábne si deprimovaně vlasy. "Něco takové mi neříct?! Jak můžeš být tak...tak sobecká! Však kdyby ses neprořekla, tak o tom doteď nevím!" už křičí na celou místnost a já mám co dělat, abych udržela slzy. Už jsem se zmiňovala, jak nemám ráda, když někdo křičí?

"Já jsem sobecká?!" vypadne ze mě nakřáplým hlasem, "nechtěla jsem ti to říct, protože vím, že by to dopadlo přesně takhle! I kdybych ti to řekla dřív či později!" zvednu se z postele a jedním krokem přejdu ke skříni, ze které si vezmu oblečení. "Zrovna ty mi nemáš moc co vyčítat," zamumlám, když si oblékám tričko.

"Co prosím?" přimhouří oči a je vidět, jak jeho obličej rudne čím dál tím víc a víc. Na jeho čele mu naběhne žilka.

Nervózně se na něj podívám a on tázavě nadzvedne jedno obočí.

"Cos-to-řekla!" vykřikne až sebou cuknu a opřu se o dveře šatní skříně.

"říkám, že to ty jsi tady celou dobu ten lhář! Celou tu dobu, co sis hrál na někoho jiného!" zaječím a odrazím se od dveří až nepříjemně zapraskají a přiblížím se k Jamesovi. Šťouchnu ho prstem do hrudníku až se v jeho obličeji objeví bolestná grimasa, ale hned ho zakryje zamračený výraz.

Nic ovšem neříká, protože ví, že mám opravdu. Jakákoliv hádka, která v mém životě s kýmkoliv proběhla, tak byla vždycky jenom o tom, že se lidé vraceli k věcem, které měli být už dávno zapomenuté a já se zařekla, že bych s tímhle měla začít i já. Jenže teď jsem to přesně udělala a já opět otevřela už celkem zahojenou minulost.

S omluvným výrazem se na něj podívám a dojdu ke dveřím pokoje. Podívám se na něj a jenom pozoruji jeho zraňující výraz, který utvrdil mé myšlenky. Posadí se na postel a sklopí hlavu. Nechám ho samotného v místnosti a sama se vydám pryč od budovy, kde bych teď nevydržela ani o minutu navíc.

Posadím se pod strom a zamyslím se nad tím, co vlastně řekl.

Jsem sobec.