KROKY [ff Marvel]

~ 46 ~

Seděla jsem se sklopenou hlavou a přemýšlela nad situací, která se udála před několika málo minutami. Myslela jsem, že to bude pro nás takhle lepší, ale místo toho jsem to jenom zhoršila. Vážně jsem si myslela, že mi za to bude vděčný? Zatajit mu něco takového? Posměšně jsem si odfrkla a stáhla si vlasy do neúhledného drdolu.

Pro všechny by bylo stejně nejlepší, kdybych tady vůbec nebyla. Mí rodiče by nemuseli mít na krku takového fracka a přátelé by se nemuseli zaobírat mými problémy. Jaká je vlastně procentuální šance, že bych řešila problém, který se týká ohledně nějakého vlka, co dokáže mluvit a chce zničit tuhle planetu? A také to, že jsem ve vztahu s člověkem, kterou jsem měla ještě do onehda za fiktivní? Nikdy jsem vlastně ani nepochopila, proč si osud vybral zrovna mě.

Otřela jsem si tváře od slz a s nutkavým pocitem pohlédla na druhou stranu jezera. Můj pohled se zaměřil na větve stromů a keře kolem, které se až podivuhodně pohupovaly. Vítr žádný nefoukal, takže nebyl žádný důvod, aby se tedy nějak extra pohybovaly. Následně jsem si ale všimla postavy, které nepatřila žádnému blízkému příteli a já proto věděla, že nastal čas. To jsem si zase naivně myslela, že by si mohl ještě pár dnů počkat a já tak mohla vyřešit to, co se stalo mezi mnou a Buckym.

Nepochopila jsem, jak funguje tohle mluvení v mysli a jestli to dělám správně. Popravdě jsem ani netušila, zda mě vůbec Loki slyší, protože mi celou dobu mohl stát za zadkem. Teď byl tedy ale ten správný čas, abych ho požádala o pomoc. Celou dobu jsem ten rádoby boj brala jako nepovedený vtip, ale když teď vidím, že se k tomu opravdu schyluje, tak mám celkem nahnáno. Kdo by taky neměl, když tu jde o život? Radši bych byla smířená s tím, že teď ležím někde na silnici přejetá autem, ale to už bych byla asi zase v jiným alternativním vesmíru.

"Má v sobě tolik energie, až to z něj vyzařuje," ozve se za mými zády a zděšeně vyskočím ze země. "Já myslel, že o mně víš," zakroutí hlavou a přiblíží se o několik kroků.

"Ty víš, že tohle nikdy nepoznám!" zamračím se na Lokiho, ale hned na to se ohlédnu k jezeru, jestli nespatřím další náznak toho, že by tu byl.

"Je tam, ale čeká," odpoví na mojí nevyřčenou otázku. Když zaregistruje, jak se klepu, tak chytne mé ruce a pevně je stiskne. Jeho ruce jsou sice ledové, ale i tak se cítím více uvolněněji než před několika sekundami.

"Děkuji," zašeptám.

"Zvládneš to, není se čeho obávat," zamrká a jeho následující gesto mě přirazí k zemi. Obejme mě. Bůh lsti a falše mě právě obejmul. Mám být snad poctěna?

"Jediný, co budeš muset udělat je to, abys vyčkala na správný moment a otevřela celé své tělo té síle, která se v tobě ukrývá. A jelikož ses otevřela i mně," začne, "možná sice nedobrovolně," zamrmlá, "ale to nevadí, jsi silná holka," znamenitě se na mě podívá a než stačím cokoliv říct, tak zmizí.

~

"Mám na to, mám na to," šeptám si pro sebe, když už několik minut jenom sedím a snažím se přemluvit sebe samotnou. "Mám na to!" zakřičím dostatečně na to, aby to slyšel každý, kdo je v okolí jezera. Jediné, v co doufám je to, že tu se mnou ti dva budou. Mrzí mě, že jsem se Buckym pohádala, ale věřím, že jakmile tohle všechno skončí, tak napravím všechno, co jsem způsobila.

"A já už se těšil, že bys začala zbaběle utíkat," uvidím Warga, který se až nebezpečně rychle přibližuje, a proto začnu ustupovat k místům, kde uvidím na všechny strany a on mě tak nebude moci překvapit.