KROKY [ff Marvel]

~ 32 ~

Jindy bych si troufala říct, že mi pár hodin spánku nebude stačit, když jsem se ale po těch třech hodinách probudila, tak jsem se cítila svěží a plná energie. Dnešek bude určitě v pohodě.

Když jsem sem v noci, nebo spíš za svítání, přijela, tak jsem si ani pořádně nestihla prohlédnout, jak to tady vypadá. Takže když jsem vstoupila do kuchyně, tak jsem byla příjemně překvapena. Když se totiž řeklo slovo chata, tak jsem si představovala takové ty staré typické chatičky v Česku. Takové ty uprostřed lesů a kadibudkou, do které se nikdy nikomu nechce. Byla jsem lehce zaskočena, když jsem vešla do kuchyně, kde to vypadalo všechno nově. Ale tak...nejsem přeci v své rodné zemi. Kolem mě bylo snad milión dřevěných skříněk. Jestli tady nějaký čas budu, tak si asi na každou nalepím lísteček, abych věděla, kde všechno hledat.

V dřezu se válelo několik talířů a na lince několik krabiček od jídla. Uprostřed místnost byl ostrůvek, který tady pravděpodobně sloužil jako jídelní stůl a u stolu seděl Sam. V ruce držel nějakou věcičku, kterou se pokoušel opravit a kolem něj bylo všemožné nářadí a jiné harampádí.

Byl tak zabraný do práce, že si ani nevšiml, že mu koukám pod ruce a pozoruji ho. Polekaně sebou cukne, když si uvědomí, že vedle něj někdo stojí.

"Fuj, víš, jak jsem se lekl?" položí si ruku na srdce a zamračí se.

"Já a vylekat tě? Neblázni, to je tvá profese," zasměju se a poodstoupím od něj. Posadím se na protější židli a kývnu směrem k věcičce. "Co to je?" zeptám se se zájmem.

Odfrkne si a položí věc na stůl. "Říkám mu Redwing," odpoví na mou otázku a odsune se od stolu. Dojde k jedné ze skříněk, ze které vyndá toustový chleba. "Topinku?" nadzvedne jedno obočí a usměje se.

~

Po snídani jsem si nemohla stěžovat už vůbec na nic. Byla jsem rozvalená na gauči a četla si jednu z knížek, která mě zaujala v menší knihovničce, co tu Sam má.

"Tak je na čase, abychom začali," přivalí se Falcon zvenčí a já na něj hodím nechápavý pohled.

"Začali s čím?" zeptám se.

"No přece s tím, aby ses dokázala sama bránit. Já s Buckym ti nebudeme furt stát za zadkem," mrkne na mě. Počkat... On mě bude učit, jak se bránit...vážně? Já a bránit se? Tohle je blbý vtip. Kdysi jsem zkoušela něco málo na kurzech sebeobrany, ale nebyla jsem zrovna nadaný žák. To zvládneš raz dva, odfrkne si hlas v mé hlavě.

Přestaň na mě mluvit a vypadni z mé hlavy, zamumlám a žádné odpovědi se mi již nedostane. Jestli já si to někdy jenom nedomýšlím...

Vyšli jsme ven před chatu a já si ji mohla pořádně prohlédnout. Vypadala fakt hezky, jakože...fakt. Nevím, jestli se tomu dá vlastně říkat chata, připomíná mi to prostě takový dvoupatrový rodinný domek, který jen nemá na fasádě omítku, ale dřevěný obklad.

"Nebudeme se zdržovat takže," spráskl ruce Sam až jsem leknutím nadskočila. Evidentně ho baví mě děsit. "Nejdříve začneme tím, že mi vlastně řekneš, jestli něco umíš," podívá se na mě tázavým pohledem.

"No, byla jsem na několika kurzech sebeobrany, ale to už je cel...." nestihnu doříct zbytek věty, protože na mě Sam vystartuje a já se hbitě vyhnu jeho řítícímu se tělu. "Počkej!" vykřiknu, když se proti mně rozeběhne po druhé s napřaženou rukou. Nijak nevnímá můj křik a má to celkem na háku.

Znovu se mu vyhnu a mně je jasné, že kdyby mohl, tak už dávno ležím na trávníku. Dobře, tak to zkusíme takhle. Počkám, než se proti mně znovu rozeběhne a při mém úhybném manévru nastavím nohu, o kterou zakopne a spadne obličejem přímo na zem. Chvíli jenom tak nehnutě leží a já se bojím, jestli se mu něco nestalo.

"Už jsem myslel, že se nic dít nebude," ozve se po chvíli, když se začne zvedat z trávníku.

"Mému mozku to někdy chvíli trvá, omlouvám se," podrbu se na zátylku a následně si udělám culík, aby mi nepřekážely vlasy v naší "další bitvě".

"To jsem si stačil všimnout..." zamumlá, ale dostatečně na to, abych ho slyšela.

"Ty jsi mi taky kdysi připadal milejší," rýpnu si a on přimhouří oči.

"Já jsem ten nejmilejší člověk pod sluncem," odfrkne si.

"Jojo, a mně říkají dalajlámo," zazubím se, načež se začneme smát. Tohle jsou ty chvíle, které teď ve svém životě potřebuju.

"Každopádně dost mluvení, jdeme cvičit," řekne, když se dosmějeme a postaví se do obranné pozice.

Vyzve mě, abych teď začala já, a tak se proti němu bezhlavě rozeběhnu. On samozřejmě udělá to, co já před chvílí a podkopne mi nohy. Při pádu nezapomenu udělat kotrmelec, který jsem udělala, aniž bych věděla jak.

"Znovu," zakroutí hlavou nad mojí naivností a já se naštvaně rozeběhnu opět proti němu. Napřáhnu se proti němu svojí levačkou, ale než ho stihnu trefit, tak moji pěst chytne do dlaně a zkroutí mi ji za záda. Bolestně vyjeknu, když pociťuji lehké lupnutí.

Sam pustí moji ruku a já s ní začnu třepat, abych odehnala bolest, která se v mé ruce vytvořila. Zakroutím hlavou a podívám se na něj.

"Jestli se chceš něco naučit, tak musíš snášet i bolest," osvětlí mi a já pouze zakroutím hlavou. "Takže znovu," dodá a já se znovu napřáhnu.