KROKY [ff Marvel]

~ 16 ~

Probudila jsem se do slunného rána, protože jsem zapomněla zatáhnout závěsy. První věc, které jsem si všimla byla ta, že vedle mě nikdo neležel. Mojí hlavou prolétla myšlenka, zda tady vůbec Sebastian spal. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je devět hodin ráno. Vyděsila jsem se, protože jsem měla být už dávno na natáčení a neválet se v posteli. Vyskočila jsem z postele a začala hledat oblečení v kufru, který jsem si nebyla za tu dobu schopná vybalit. Vběhla jsem do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu, a když jsem už byla připravená, tak jsem si všimla papírku, který byl přilepený na dveřích od našeho pokoje.

Vím, že jsem říkal, že za tvými rodiči pojedeme až za několik dní, ale jelikož změnili termíny natáčení, tak dnešek a zítřek je jediný, kdy bychom tam mohli jet.

Teď musím ještě něco zařídit, v deset budu zpátky.

Sebastian xx

Strhla jsem papírek ze dveří a posadila se na židli. Ani nevím, že by se o něčem takovém někdo zmiňoval. Nebo jsem jenom nahluchlá a neslyšela, když to někdo říkal? Sundám ze sebe kabát a svetr a ztěžka vydechnu. Panebože, poslední dobou jsem fakt mimo, pomyslím si a promnu si kořínek nosu.

Budu upřímná, všechno to oblíkání a zlidšťování mi zabralo takovou půl hodinu a samotnou mě udivuje, že mi to zabralo takový čas. A jelikož už je půl desátý, tak nemá cenu nikam chodit a můžu pouze čekat na Sebastiana.

~

Klepala jsem nervózně nohou, když se na telefonu ukázalo půl jedenácté. Sebastian samozřejmě nikde. Mám o něj až příliš velkou starost. Mám v hlavě myšlenky, které mi říkají, že dal přednost třeba některé z těch letušek přede mnou. Ne, nesmysl.

Náhle se otevřou dveře a já vzhlédnu k postavě, jež se vynořila zpoza rohu s papírovou taškou a úsměvem na tváři.

"Myslel jsem, že budeš ještě spát," řekne a položí na stůl papírovou tašku, ze které vyndá dvě kávy a několik croissantů.

"Jak bych mohla," zakřením se, "myslela jsem, že jsem zaspala. Tak jsem začala vyšilovat. Až když jsem byla na odchodu, jsem si všimla lístečku na dveřích."

Zasměje se a otočí se čelem ke mně. Podá mi kávu a políbí na čelo jako malé dítě. Tyhle chvíle miluji a přála bych si, aby nikdy neskončily. Chvílemi si připadám, že jsem na něm závislá, což není moc pozitivní vlastnost. Přijde mi, že s ním je všechno najednou tak jiné, ale v tom dobrém smyslu. A teď, jak se Tomáš rozhodl, že už se nebudeme nadále bavit, tak je jediný, se kterým mám takové silné pouto.

Upiju kávy a zvednu se z postele.

"Děkuju," vezmu ze stolu jeden croissant a ukousnu si. Celou dobu mi v hlavě koluje otázka, která ze mě nakonec vypadne: "cos řešil?"

Říkala jsem si, že není správné se ho ptát, protože chci, aby měl nějaké své soukromí, protože v předešlém vztahu jsem žádné soukromí neměla, tak jsem ho chtěla poskytnout aspoň druhým. Z předešlého vztahu mi bylo vyčítáno, že dělám něco jiného ve svém volném čase a nebyla jsem s partnerem, ale on samotný si mohl chodit, kam chtěl, kdy chtěl, a hlavně za kým chtěl. Na to všem to hlavně ztroskotalo.

"No, byl jsem se projít s tou letuškou z letadla," mrkne a mně uvízlo kus pečiva v krku, načež jsem se rozkašlala.

"Cože?" zeptám se nevěřícně. Na jeho tváři hraje úšklebek a já se snažím vstřebat informaci. Položí jeho hrnek od kafé na stůl a přistoupí ke mně.

"Dělám si srandu," chytne mě za boky a já pouze probodávám jeho hrudník. "Byl jsem řešit natáčení a přesnou domluvu ohledně toho, jak to bude, abychom mohli jet za tvými rodiči," začne znovu, ale já si stále držím svůj kamenný výraz. "Ale no tak," chytne mě za bradu a podívám se do jeho očí.

Nechápu, jak mě ten člověk může pořád, tak neskutečně okouzlovat. Bojím se, že se nade mnou snáší mrak, který produkuje okouzlující prášek, jež ze mě dělá člověka, který je z něj mimo každou minutu, co je při něm. Nevím, jestli se ten mrak jmenuje láska a ten prášek je opravdová zamilovanost, ale někdy mě to začíná děsit.