KROKY [ff Marvel]

~ 40 ~

Jak je možné, že dokážu spát ve své vlastní hlavě a zároveň snít nad věcmi, které bych si přála, aby se staly skutečností? Teoreticky, tak by se tyto představy měly prolínat v mé hlavě, ale neděje se tomu tak. Jak tedy vlastně funguje má vlastní mysl? Třeba až budu znovu ovládat své tělo a dostanu se časem opět do své hlavy – už sama – tak to bude jiné.

Bylo mi jasné, že jsem ve své hlavě zase jenom já. Vlastně jsem Lokiho slyšela odcházet, cítila jsem jeho pohled, a dokonce pociťovala i nejistotu, která z něho jenom sršela. Z filmů si ho pamatuju jako někoho, kdo je nemilosrdný a s nikým nemá žádné slitování. Zároveň ale vím, že to je někdo, kdo si toho prožil hodně a nebyly to zrovna nejlepší situace. To mě celou dobu vlastně strašně děsilo, ale po čase jsem zjistila, že je to stejně citlivá bytost, která projevuje emoce a bojuje za ty, na kterých mu záleží. Stejně jako já.

Otevřela jsem oči a vzpomněla si na několik málo slov, které mi řekl. Tato slova mě konečně donutila začít něco dělat a nelitovat sebe samotnou, jak moc je můj život strašný.

Vždycky vede cesta ven i přesto, že východ není vidět. Musím jenom pořádně otevřít oči a zaměřit se na místa, které mi jsou známá.

Vstala jsem z postele a po krátkém protáhnutí jsem se rovnou vydala ven z domu. Rozhlédla jsem se po krajině, která mi přišla rozdílnější než předtím. Mně samotné to dodávalo pozitivní příval energie a všechny barvy, které mohla příroda dát, tak nebyly tolik vybledlé jako při mém příchodu. Zamyslet se nad tím, kde by se mohl vyskytovat východ z mé hlavy bylo těžší, než jsem si samotná myslela.

Jako první věc mě napadla houpačka, která se vyskytovala před chatou. Měla jsem ji přímo na očích, a proto jsem se vydala k ní. Posadila jsem se na dřevěné prkno, které bylo zavěšeno na provazu a začala se zlehka houpat. Přemýšlela jsem nad dalšími místy, která jsem navštívila, když mě napadl strom, co byl uprostřed mýtiny. Ukázal mi něco, co nebylo opravdové. Byla to má touha, která se zobrazila přímo přede mnou. Tak strašně moc mi chybí...povzdechla jsem si a protřela si oči.

Lituju toho, že jsem v téhle situaci a nemůžu trávit čas s ním. Kdo ví, co se bude dít až všechno tohle skončí? Zatřepala jsem hlavou nad všetečnými otázky, které se začaly vytvářet v mé hlavě a radši se zamyslela nad tím, kudy se dostanu zpět na planinu. Vyskočila jsem z houpačky a rozhlédla se kolem dokola. Všude byl hustý les. Kam zmizela ta planina, která byla tak rozsáhlá? Jak dlouho mě sem Loki vlastně nesl?

Nikdy jsem nebyla schopná se příliš zorientovat v prostoru, proto jsem se váhavě rozešla směrem, který mi přišel nejvíce rozumný. Procházela jsem se mezi jehličnatými stromy a z každého stromu pociťovala určitou energii. Jako kdyby ty stromy samy žily. Byla jsem natolik zabraná do pozorování okolí, že jsem zapomněla na něco, jako jsou kořeny stromů, a proto jsem (klasicky) o jeden z nich zakopla. Mé ruce automaticky vystřelily k obličeji, který jsem si zakryla a zavřela oči do doby, než jsem neucítila dopad na zem.

Být ve svém těle, tak se válím na zemi ještě několik dalších minut s odřeným kolenem, ne-li podvrknutým kotníkem, se kterým bych několik dalších dnů ležela v posteli. Tady se ale nic nestalo. Jak by taky mohlo, uchechtnu se nad mojí stupiditou.

Překulila jsem se na záda a podívala se na modré nebe, které bylo místy překryté bílými mraky. Jak mám najít východ, když nejsem schopná se ani pořádně zorientovat? Co když...problikne mi hlavou, načež se vyhrabu na nohy.

Východ máš celou dobu před sebou. Proč mi to jenom nedošlo dřív?

Zavřu oči a zapřu se o jeden ze stromů, který jsem měla vedle sebe. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Potřebuju si zprvu roztřídit myšlenky a až potom začít jednat.

Musela jsem začít od začátku...

Dětství a všechny vzpomínky z minulosti, otázky ohledně rodiny, moje osobnost, nový svět, superhrdinové, Bucky, Loki... tohle všechno potřebuju odložit aspoň na malou chvíli na svojí imaginární polici, která už je nějakou dobu nevyužívaná, protože si má hlava nikdy nedokáže odpočinout.

Můj mozek se zaměřil pouze jen a jen na to, jak jsem zpět ve svém těle, jak ho ovládám. Představa, že si opět můžu prokřupnout kloubky na prstech mi připomnělo moji babičku...ale to bych už zase přemýšlela nad něčím jiným a to nemůžu! Představila jsem si, že ovládám své ruce, že listuji knihou. Poté, že ovládám své nohy, to se zase pohybuji kolem jezera, které je tak uklidňující a harmonické.

Jsem ve své hlavě, pohybuju se v ní a vypadám přesně, jako moje tělesná schránka. Tohle všechno vlastně nedává vůbec žádný smysl. I když se na to člověk podívá z jakéhokoliv úhlu, tak to zní jako úplný blábol. Už od začátku, co jsem zde, tak necítím vůbec nic. Vyzní to jako bláznovství, protože to hlavně bláznovství je! Ale necítím takovou tu typickou bolest nohou, kterou člověk pocítí, když jde delší dobu bez zastavení. Necítila jsem ani to, když jsem zakopla a spadla na zem. Vůbec nic.

Všechno se přitom točí jenom okolo emocí a pocitů. Když se necítím dobře, tak je to zde pochmurné, nic vám nepřijde hezké a okouzlující. Potom, když se cítíte naopak vesele, tak je všechno živější.

Jak je možné, že mi nedošlo, že východ jsem já? Že se musím akorát zaměřit na to, že jsem smířená s věcmi, které se mi staly a co se mi pravděpodobně stanou? Nemohla jsem najít východ, protože jsem nebyla smířená se svým osudem.

Teď už ale jsem.

~

"Já jsem věděl, že to dokážeš," zasměje se povědomý hlas a já otevřu oči. Přede mnou stojí postava s havraními vlasy. Na tváři se mi objeví úsměv a já se rozhlédnu kolem sebe. Pochopím, že jsem na druhé straně jezera, a proto neváhám a obejmu ho. Pocítím, jak se zarazí, ale postupně se uvolní. Sice mi objetí neopětuje, ale stačí mi pouze to, že neuhnul a nevysmál se mi.

"Pochopila jsem, jak to funguje!" odtáhnu se od něj a upravím zmačkanou košili, kterou jsem mu zmuchlala.

"Al," začne, "mluvil jsem s tím, co je stále v tobě," začne, ale já se zarazím.

"Ve mně? Ale-ale..." začnu koktat, protože nemám slova na danou situaci.

"Pomůže ti zničit Warga."