KROKY [ff Marvel]

~ 44 ~

"Když jsem se tě ptal, co budeme dělat, tak jsem netušil, že tě napadne něco takového," ozve se za mými zády, když se objevíme v kuchyni a já ukážu na zelenou bedýnku s bramborami.

"No, jelikož jsi nic nevymyslel," otočím se na něj, "tak jsem musela zaimprovizovat," vypláznu na něj jazyk a mezitím si udělám na hlavě provizorní drdol, který udrží mé vlasy aspoň na chvíli pohromadě.

"Ale já bych o něčem..." chce něco říci, ale ihned zmlkne, když po něm hodím jednu z brambor. Jenom na malou chvíli jsem zapochybovala o tom, že by to nemusel chytit a já bych tak zapříčinila nepříjemnou bouli na čele, ale naštěstí se tak nestalo. Jen tak tak ji chytil a jeho vražedný pohled vypovídal za vše.

"Ne, nevíš o ničem," řeknu zcela vážně a po několika sekundách vyprsknu smíchy. Hodí po mě další nepříjemný pohled, až si doopravdy myslím, že je naštvaný a pomalým krokem dojde až ke mně.

"Nevyhýbej se tomu tématu," chytne mě za ruce a stiskne je tak, abych se mu nemohla vyvléct. V jeho očích je vidět ta nezkrotná hravost, která se v něm začíná čím dál tím více rozrůstat.

Jo tak ty máš hravou? pomyslím si a mě nenapadne nic jiného než s ním začít hrát tuhle pošetilou hru.

"Nevyhýbám se tomu," přistoupím o krok blíž k němu a začnu si pohrávat s jeho černým tričkem. Pustí mé ruce, přičemž se ty jeho přesunou na mé boky a přitáhne se mě co nejblíže k sobě. Jsme na sobě natisknutí jako dvě sardinky, až by si člověk při pohledu na nás pomyslel, že jsme k sobě přilepeni lepidlem.

"Jsi špatná lhářka," zašeptá mi do ucha a hned na to pocítím jeho teplé rty na krku. Přivřu oči a vychutnávám si chvíli, která se právě odehrává. Už od samého začátku tak věděl, jak na mě. Měl mě přečetnou jako kousek malého papírku.

"Jamesi," vydechnu, což ho přinutí přestat s aktivitou, která mi byla tak příjemná. Odtáhne se a na jeho tváři mu hraje potutelný úsměv.

"Vím, jak máš tohle ráda," zaculí se a znovu se chce ke mně přiblížit načež udělám krok zpět. Přimhouří oči a snaží se přijít na to, co udělal špatně, že jsem se tak náhle odtáhla.

"Nejdřív-ty-brambory," podívám se mu zpříma do očí a zašklebím se. Vezmu z bedny jednu bramboru, kterou mu vtisknu do ruky. Hned na to, tak se postavím na špičky a rozčepýřím mu jeho vlasy, které měl doteď až příliš dobře upravené. Přece tady nebudu jediná, co má rozcuchané vlasy, no ne?

Znuděně vydechne, přičemž nezapomene protočit oči. "A co s nimi chceš tedy dělat? zeptá se a začne otevírat šuplíky s tím, aby našel menší nožík, kterým by ty brambory mohl oloupat.

"Bramboráky!"

~

"Musí se nechat, že to není zas tak špatný, jak jsem si myslel," oznámí mi James s umazanou pusou, jakmile do sebe hodí asi šestý bramborák.

"Není špatný?" nadzvednu jedno obočí, abych vstřebala to, co právě řekl. "Vždyť se po nich můžeš utlouct," zašklebím se.

"To, protože jsem to nikdy předtím nejedl. Pouze...ochutnávám," řekne na svoji obranu a opře se o opěradlo židle. Já byla schopná do sebe naházet sotva tři. Už jenom po těchto třech bramborácích si připadám, že mi každou chvílí vybouchne břicho, jak jsem přejedená.

"Tak teď už ano," mrknu na něj a hned na to se můj pohled zastaví na analogových hodinách, které ukazují něco málo po osmé hodině. To jsme opravdu strávili půlku dne v kuchyni?

"Vypadáš celkem strhaně z toho, jak jsi jedl ty bramboráky," vstanu ze židle a do rukou vezmu talíř se zbytkem bramboráků, které dám do mikrovlnky. "Nechceš si jít lehnout nahoru?" zeptám se a když uslyším pouhé zabrblání, tak to beru jako souhlas.

Několik minut je v kuchyni naprosté ticho a jediné, co je slyšet, tak je voda proudící z kohoutku a pokládání již utřených talířů do skříněk.

"Půjdu si lehnout, když půjdeš se mnou," zamumlá, když vypnu vodu. Zaculím se, když to uslyším a otočím se na místo, kde sedí. Celou tu dobu, tak mě pečlivě pozoruje a já se kvůli tomu opět cítila jako náctiletá puberťačka aneb jenom jeho pohled mě dokázal dostat do rozpaků.

"Fajn," odsouhlasím nakonec a on najednou plný energie vyskočí ze židle. Vykřiknu, když mě vyzvedne do vzduchu, a aniž by mě položil zpět na zem, tak se rozejde do schodů až nahoru do pokoje.

Jakmile zavře dveře, tak mě položí na postel. Chci se posadit, ale zatlačí mě zpět do peřin a mně tedy nezbývá nic jiného než čekat, co se bude dít dál.

"Teď už mi nikam neutečeš," uslyším jeho hlas a objeví se přímo nade mnou. Zalehne mě tak, abych nemohla nikam odejít a za celou dobu, tak ze mě nespustí zrak.

"To jsem si zase naběhla, viď?" začnu rudnout až si připadám jako přezrálé rajče. Namísto toho, aby něco řekl, tak na tváři vykouzlí úsměv a políbí mě.

Jeho dlaně začnou jezdit po mém těle jako by se bál, že nejsem skutečná. V jeho očích se odrážela vášeň, která se v něm celou tu dobu musela vařit během toho, co jsem ho nutila se mnou vařit.

Začal ze sebe sundávat tak rychle oblečení, že mu ani nedošlo, že bych mohla zamýšlet něco nekalého a zase mu překazit jeho plány. Což vlastně ani nemám v plánu, proč taky vlastně?

V moment, kdy se ke mně otočil zády, tak jsem po něm chňapla a přetočila ho tak, aby ležel pode mnou. Bylo mi jasné, že kdyby chtěl, tak mě překulí zpátky pod sebe, ale neudělal to. Věděl, že něco kuji, a tak čekal.

"Co máš zase za lubem?" usměje se na mě a chytne lem mého trička.

Nechala jsem ho, aby ze měsundal tričko a po chvíli mazlení se mu podívám do očí a tiše zašeptám:"Dneska tady velím já."