KROKY [ff Marvel]

~ 47 ~

Stáli jsme proti sobě a já nebyla schopná jediného slova. Připadalo mi to jako hodiny, když jsme proti sobě stáli a pozorovali jeden druhého, jemu se ale ještě v očích odráželo nadšení a touha po síle, která se před ním tak pečlivě skrývala.

"Nemůžu se dočkat toho, až tě rozcupuju jak hadrovou panenku," zašklebí se na mě až mi po celém těle naskočí husí kůže.

"Já se zase nemůžu dočkat, až před sebou nebudu mít ten tvůj ohavný ksicht," vypluje z mých úst, aniž bych si předem promyslela, co jsem vlastně řekla. Něco asi opravdu bude na tom, že někteří lidé dřív mluví, než přemýšlí. Celkem negativní vlastnost, která se člověku určitě mnohdy vymstí. Vykouzlím na tváři nervózní úsměv a s největší chutí bych se teď někam vypařila a neexistovala.

Z jeho strany se ke mně dostane pouhého zavrčení. Začne se pomalu a jistě přibližovat, ale hned na to se zase zastaví a nastraží uši. Slyší něco, co moje lidské ucho není schopné pojmout, a to mě znervózní ještě víc. Je tu tedy ještě někdo, třeba nějací jeho přátelé?

Zničehonic začne foukat vítr, který mě donutí o několik kroků popojít. Jak?

"Nečekal jsem, že přijde tak brzo," ozve se hlas hned po tom, co uslyším dopad čehosi na zem. Samův hlas poznám ihned, a proto vděčně zašeptám tiché děkuji k Lokimu, který tady určitě někde běhá.

"Díky bohu, že jsi tady," úlevně vydechnu a stočím pohled k němu. Bez váhání ho obejmu a jsem vděčná, že tu mám někoho po boku. Když se od něj odtáhnu, tak si povšimnu jeho obleku, který vypadá jinak než ten, co kdysi míval ve filmech. Barvami se až příliš podobá těm, co nosil slavný Kapitán Amerika.

"To je najednou nadšení," uchechtne se, protože byla pravda, že se mé oči více rozzářily, ale pořád něco, nebo spíš někdo, chyběl. Bucky. Doufám, že se co nejdřív objeví, bez něj totiž nejsem schopná to zvládnout.

"Tak to už stačilo!" ozve se Warg a Sam na něj hodí jeden z jeho opovržlivých pohledů.

Nemůžu ho nikde najít, ozve se v mé hlavě a z mých úst se vyvalí tiché zaskuhrání.

"Co se děje?" šeptne Sam mým směrem. V téhle situaci to je celkem ironická otázka, ale chápu, jak to myslí.

"Loki nemůže najít Buckyho," řeknu smutně, ale na tváři mi přetrvává výraz, který měl utvrdit Warga v tom, že se ho nebojím.

"Obávám se, že už není další čas na to, abychom ho hledali," řekne mi a já pouze smířeně přikývnu.

Potřebuju, aby ses vrátil. Řekla bych, že to psisko nerado čeká a nejradši by mě tady rozcupalo na kusy, nasměřuju zprávu Lokimu, který se do pár sekund objeví po mé levici.

"Pamatuj si, co jsem říkal," řekne Loki, "já jsem schopný ho chvíli zdržovat s tím Midgarďanem."

"Jsem Sam," zamručí osoba po mé pravici.

"Ta síla s tebou bude nějakou dobu bojovat, protože se musí dostat ven, takže se mezitím...snaž neumřít," rýpne si ještě Loki naposledy a poodstoupí ode mě. Sam se odlepí od země a zmizí mezi stromy.

"Vážně to je nutný?" zakřičím směrem k Wargovi. Jeho pouhou odpovědí je vycenění zubů a rozeběhnutí přímo proti mně.

Běží tak rychle, že stihnu pouze uskočit na pravou stranu. Je to jako vyhýbat se něčemu, co nedokáže zatáčet, což je pro mě celkem dobrá výhoda. Warg je ale natolik rychlý, že se bojím, abych za několik málo minut tady neležela s tím, že jsem vyčerpaná z neustálého běhání. Možná jsem se neměla tolik ulejvat z toho ranního běhání se Samem.

Musím vymyslet, jak ho nějak zmást. Každopádně doufám, že se ze mě ta síla dostane co nejdříve.

Pospěš si, návštěvníku, zamrmlám směrem k tomu, co je ve mně.

Potřebuju ještě pár minut, odpoví a mně nezbývá nic jiného než opět uhnout proti běžícím Wargovi.

~

"Tohle je snad nekonečný," udělám kotoul, abych se vyhnula vlčím drápům. Sam mi už nějakou chvíli pomáhá, ale je na něm taky vidět, že mu to dává zabrat. Loki se někam, za což jsem myslela, že ho asi zabiju, vypařil. Pokud neumřu teda první já.

"Co tomu tak trvá?" zakřičí Sam ve vzduchu, a nezapomene bouchnout Warga do zad, kdy bolestně zakňučí.

"Zásah!" vykřiknu, čímž ho rozeštvu natolik, že i přes bolest, co cítí, tak se rozeběhne proti mně.

Než stihnu zareagovat, tak mě svalí k zemi a jediné co vidím, tak jsou jeho špičaté zuby. Tak takhle to všechno skončí? V dáli slyším pouze Samův křik. Takovou smrt jsem si opravdu nepředstavovala, hlavně když mám před obličejem něco tak ohavného a páchnoucího.

Náhle se ale ozve další řev, a proto stočím hlavu k místu, odkud pochází. Vidím Buckyho s jeho rozcuchem, jak se blíží a jak má napřaženou jeho ruku z vibránia. Uhodí Warga do čumáku a on vykřikne dvojnásobně více než při Samově zásahu, a odskočí stranou.

Celá zkamenělá čekám, co se bude dál dít. Nakonec se ale v mém zorném poli objeví pouze Buckyho obličej a jeho pomocná ruka, která mě vytáhne zpět na nohy.

"Děkuju," vypadne ze mě šeptem. Pouze přikývne a v jeho tváři je stále vidět vztek a smutek zároveň. Doufám, že až bude po všem, tak mu to vynahradím. Odejde za Samem jako by se nic nedělo a já si jenom povzdechnu. Teď není čas řešit něco takového!

Jsem připravená. Teď už se musíš dostat jenom k Wargovi a zbytek už pochopíš sama, ozve se v mé hlavě a po chvíli se ještě ozve: netrap se kvůli druhým.

Nic na to neřeknu a pouze se rozeběhnu přímo proti Wargovi, jako to dělá vždycky on. Byl už opět připravený zaútočit. Ze začátku ho sice trochu zmátlo, že běžím proti němu, ale hned na to se jenom pousmál.

"Chceš tu sílu?! Tak já ti jí s radostí předám!" zakřičím z plných plic a na mé tváři vykouzlím škodolibý úsměv.

Posledních pár metrů od nějse zastavím a moji hlavu zaplaví silné bíle světlo, které v realitě způsobízčernání mých očí. Celé mé tělo se promění ve svítící koulí, která za chvíliukáže, jak mocná dokážu být.