KROKY [ff Marvel]

~ 10 ~

Stáli jsme naproti sobě a koukali se jeden na druhého. Ani jeden jsme nechtěli z toho druhého spustit zrak. Nikdy jsem nečekala, že bych se tady s někým mohla dát dohromady, natož tak brzo. Nebo teda... jsme spolu? Naklonila jsem hlavu, abych si ho lépe prohlédla. Furt jsme byli v kuchyni a mně nehezky zakručelo v břiše. Uchechtnul se, když to uslyšel a já jenom zakroutila hlavou.

"Kolik to stálo?" zeptám se ho, když se od něj odtáhnu a začnu vyndávat věci z papírové tašky.

"To bych neřešil," odpověděl a pomohl mi uklidit nákup.

Když jsem se podívala na hodiny, tak už bylo něco málo po dvanácté hodině. Na snídani už je celkem pozdě. Nechala jsem venku balíček těstovin a konzervu s rajčatovým protlakem. Tomuhle jídlu se říká univerzál, když zrovna člověka nenapadne, co uvařit.

"Bude ti vadit, když tak na hodinku na dvě odjedu? Musím si něco zařídit," chytí mě zezadu kolem pasu.

"Samozřejmě že ne a kdyby jo, tak ti v odchodu stejně nemůžu zabránit," otočím se čelem k němu a dám mu letmý polibek na rty. Usměje se a dojde si pro několik věcí, co zde měl. Ještě jednou se na mě podívá, já mu provizorně zamávám a jediné co uslyším je následné zabouchnutí dveří.

V bytě nastane ticho a já si povzdechnu. Tak tohle je prvotřídní zamotání hlavy. Nechápu, že se má hlava nechala tak lehce zblbnout. Nesváděj všechno na hlavu, pořád máš i srdce, promítne mi hlavou a já sebou cuknu. Stop s těmihle myšlenkami!

Vezmu telefon do ruky, a abych zahnala ticho v bytě, tak si pustím písničky. Začnu si zpívat povědomý text a ze skříně vytáhnu hrnec.

~

Zběsilé klepání na dveře mě probudí a já na hodinách zjišťuji, že je něco po páté hodině. To jsem tak dlouho spala? Abych objasnila situaci... Řekla jsem si, že bych si po obědu mohla dát kratšího šlofíka, to jsem tedy ovšem netušila, že se mi ten kratší šlofík protáhne.

Protáhla jsem se a vykřikla: "už jdu!" Narovnala jsem si oblečení a vydala se šoupavým krokem ke dveřím.

Otevřela jsem dveře, před kterými stála o něco větší brunetka. Na sobě měla černé šaty pod zadek a v rukou držela nějakou rádoby značkovou kabelku od čehosi. Podívala se na mě znechuceným výrazem a několikrát zamrkala v nechápavosti.

"Hledám Sebastiana," její hlas zní, jako kdyby ji někdo stál na krku.

"Musím Vás zklamat, ale žádný Sebastian tady není," řeknu zdvořile a už se chystám zavřít dveře, abych se nadále nemusela dívat na její obličej.

"Já vím, že tady je," dá nohu do dveří a odstrčí mě, aby mohla projít. Vyjeveně se dívám na její záda, jak kráčí do mého bytu a následně se zamračím.

"Jestli ihned neodejdete, tak zavolám policii," řeknu naštvaně, když dojdu za ní a její zadek se rozvalí na gauč.

"To bych ti nedoporučovala. Radši zavolej Sebastianovi, než se naštvu," mlaskne a její přežvýkávání mě dohání k šílenství. Chápu, když má člověk žvýkačku, ale nemusí přitom žvýkat, jak kráva trávu.

"Já ale pořád nevím, o co tady jde. Žádný Sebastian tady nebydlí," řeknu už zoufale a ona protočí oči.

"Kdo řekl, že tady taky bydlí? Bydlím s ním já, ne ty." To mi chcete říct, že tohle je ta jeho přítelkyně? No, kdybych věděla, že to je takový člověk, tak z toho asi vycouvnu rovnou, protože na téhle ženské je vidět, že dostane to, co chce. Odejdu z místnosti s telefonem ruce. Ruka se mi třese, jak před nějakým soudem a já vytočím Sebastianovo číslo.

"Ano?" ozve se z druhé strany.

"Mám tady asi tvojí přítelkyni a já nevím, co s ní dělat. Vpadla mi do bytu a nechce odejít," zašeptám, aby mě brunetka v obýváku neslyšela. Chvíli je ticho, ale najednou se ozve "už jedu". Vrátím se nazpět za ní, abych ji měla pod nějakým dohledem.

"Co po něm chcete?" zeptám se po chvíli tíživého ticha.

"Aby se vrátil," řekne znuděně.

"Nevypadáte na to, že byste ho chtěla moc zpátky," řeknu nezaujatě a hraji si s krytem od mého telefonu. Nasupeně se na mě podívá a vstane. Snad jsem tu hyenu nenaštvala. Nervózně polknu a podívám se, jak se to stvoření na podpatcích ke mně přibližuje.

"Cos to řekla?" zeptá se znovu, teď už sotva metr ode mě.

"Slyšela jste dobře," zavrčím už také naštvaně.

"Ty jedna," hrubě mě chytne za vlasy a já zaskučím bolestí, "tohle si nebudeš dovolovat," zatáhne znovu za moje vlasy. Potlačuji v sobě vztek, který se ve mně shromažďuje, "jestli nechceš, abych ti je všechny vytrhla, tak se k němu už nepřibližuj," promluví přímo u mého ucha a naposledy zatáhne za moje vlasy. Zasyčím, když pustí mé vlasy, protože to není dvakrát příjemný pocit. Pro tuhle svi...no to je jedno. Rozhodně před ní nedám najevo nějaký strach, proč taky?

Po několika vteřinách se náhle ozve zvonek a ona, jako kdyby ji to tady patřilo, jde otevřít. Je mi jasný, že to je Sebastian, ale nevěděla jsem, jak bude on samotný reagovat. Jakmile jsem uslyšela důrazné „vypadni", tak jsem pochopila. Seděla jsem na posteli a mnula si vlasy, aby ta bolest aspoň na chvíli pominula. Najednou se objevil ve dveřích, už bez té hyeny, a přistoupil ke mně. Kleknul si ke mně a vzal mé tváře do rukou. Po tváři mi stečou první slzy, které jsem celou tu dobu potlačovala.

"Měl bys jít za ní," zašeptám po chvilce ticha.

"Rozhodně ne, budu jenom s tebou," zašeptá také a přivine si mě do objetí. Zavřu oči a užívám si tuhle chvíli. Nebyly třeba žádná slova. Věděl, že o tom nechci mluvit, ale také sám věděl, o co tady s největší pravděpodobností šlo.

"Zůstaneš tady, prosím?" zeptám se ho, když už jsem v klidu.

"Už jsem myslel, že se nezeptáš," usměje se a políbí mě na čelo, "je mi líto, že tady byla, že ti něco provedla a že jsem celou byl s takovou fúrií jako je ona," políbím ho, aby se přestal obviňovat.

"Za nic nemůžeš," řeknu a on jenom zakroutí nesouhlasně hlavou.

"Můžu, a budu tě chránit, dokud to půjde, protože jsi jenom moje."