KROKY [ff Marvel]

~ 17 ~

Sebastian mi před hotelem vtiskl do rukou klíčky od auta a řekl, že bude nejlepší, když se volantu uchopím já. V očích mi zajiskřilo, protože už to bude nějaký pátek, co jsem naposledy seděla za volantem. Je pravda, že jsem z toho celkem nervózní, ale něco takového se přeci nezapomíná! V New Yorku nebylo moc možností si pořídit auto, a hlavně nebylo ani za co. Tolik peněz se člověku jen tak nenaskytne, a proto hned po příjezdu jsem začala šetřit všechny peníze, které se mi naskytly a neutrácela za nepotřebné.

Což mi připomíná, že mi všechny kytky v bytě nejspíš poumírají. Já hlupačka si vůbec neuvědomila, že je nebude mít kdo zalívat. Dobrá práce!

Nasedli jsme do auta a já se zhluboka nadechla. Rozmýšlela jsem nad tím, jestli si pamatuji, kudy se k nám vlastně vůbec jede. Nakonec jsem ale vytáhla telefon a nastavila si cestu radši v mapách, protože nehodlám ještě další hodinu někde bloudit. Stačí že budeme stát někde v koloně, to je stoprocentní.

~

Po hodině cesty jsem zastavila na jednom plácku, který byl hned za naším barákem. Byl to menší dům s bílou fasádou, červenou střechou...takový ten modernější domek, který má dneska skoro kdekdo. Nervózně jsem pohlédla na Sebastiana, který se tvářil jako kdyby se nic nedělo. Proč jsem vůbec tak nervózní? No jo, jenom se s nimi vlastně uvidím poprvé od té doby, co jsme se pohádali, a nakonec se usmířili přes jeden telefonát! V jeho očích jsem poznala, že je naprosto klidný, jako kdyby ani nevnímal, že jde do úplně cizího baráku a můžu ho tam...nevím...třeba zavřít do sklepa.

„Není se čeho bát," řekne znenadání a stočí ke mně pohled. Chytne mě za ruku, kterou stiskne, aby mě ujistil, že všechno bude v pořádku.

„Furt mi přijde, že to mezi sebou nemáme vyříkané," svěřím se mu.

„Proto bys to měla zjistit. A zjistíš to právě jenom tak, že teď vystoupíš a půjdeš tam," políbí mě na čelo a vystoupí z auta.

„Pravda," zašeptám si pro sebe a taktéž vystoupím z auta. Rozejdu se směrem k hlavní brance. Sebastian se prohlíží, jak to tu vypadá a já mezitím zazvoním. Sice bych mohla normálně odemknout dveře a vejít si tam, jako za starých časů, ale aktuálně mi to nepřišlo vhodné.

Nervózně přešlápnu a připadám si jako před mým prvním pracovním pohovorem. Během chvíle se ve dveřích objevila máma, která ze začátku nevěděla, která bije. Zaraženě si mě prohlédne a její pohled následně skončí na Sebastianovi, který stojí opodál.

Vykročí ze dveří a první co udělá je to, že mě obejme. Dobře, tak tohle jsem opravdu nečekala. Zorientuji se a objetí ji opětuji.

„Strašně moc jsi mi chyběla," promluví, když se ode mě odtáhne. Věnuji jí jeden z mých úsměvů, abych ji naznačila, že to vidím stejně. Za mými zády se ozve tiché odkašlání a mně dojdu, že tu nejsem sama.

„Mami," nadechnu se, „tohle je Sebastian, můj přítel," představím ho. Sebastian se pokusí porozumět větě, kterou jsem řekla v češtině, a jakmile uslyší své jméno, tak si dá jedna a jedna dohromady.

„Moc mě..." začne máma v češtině a já jí pozastavím.

„On neumí česky," vypadne ze mě a společně se nad tím zasmějeme. Nakonec mamka ze sebe vyblekotá její ‚najs tu mít jů' a Seb se hned k ní nahrne, aby jí podal ruku. Jsem ráda, že jsem jí tenkrát přemluvila na ty kurzy angličtiny. Říkala, že to je zbytečnost, ale jak se teď ukázalo, tak zas tolik ne.

„Já hloupá, pojďte dál," řekne, když ji projede husina, kvůli studenému větru. Přesuneme se do vstupní haly, kde si oba sundáme boty. Projdeme okolo kuchyně až do obývacího pokoje, kde jsem očekávala mého otce u televize, ten ovšem nikde nebyl. Bylo to tady pořád stejné, do puntíčku úplně stejné. Utřený prach, vytřená podlaha a blýskající se okna, které na sobě neměly jednu jedinou šmouhu.

„Dáte si kávu, čaj?" zeptá se nás, když se posadíme na sedačku, která je zbarvená do tmavě zelené barvy.

„Já si dám rozpustné kafé, děkuji," řekne Sebastian a já se přikloním ke stejné variantě jako on. Když po chvíli odejde, tak se na mě Sebastian otočí a drkne do mě. Zdvihnu obočí na náznak nechápavosti a on se podívá směrem do kuchyně a popostrčí mě ze sedačky.

Pochopím, kam směřuje a zvednu se ze sedačky a před odchodem mu nezapomenu rozcuchat vlasy.

Vejdu do kuchyně a můj pohled se zavěsí na mé matce, která se nepřítomně dívá do zdi.

„Děje se něco?" zeptám se jí a ona se probere z transu.

„Ne...no... víš," začne nervózně a vyndá ze skříně dva hrníčky, "když jsi mi jeden den zavolala a povídala mi o tom, co se ti zdálo," vydechne, "hned další den tvůj otec dostal infarkt, přežil to, neboj se," řekne rychle máma, když uvidí můj vyděšený výraz. S úlevou vydechnu, ale i přesto mi v hlavě tkví jedna myšlenka.

„A kde je teď?" zeptám se ji.

„Řekl, že už tady nemůže být," skousne si spodní ret a dle jejího výrazu usuzuji, že přemýšlí nad něčím dalším. Nakonec vydechne a řekne, "řekl, že si ho proklela a že už s tebou, ani se mnou nechce mít nic společného."

Vyjeveně zírám na svoji matku s pootevřenou pusu a nemůžu uvěřit vlastním uším. To je snad nějaký hloupý vtip, ne? Že se teď akorát někde schovává a čeká na vhodnou chvíli k vylekání?

„To... to je vtip, že?" zakoktám a opřu se o kuchyňskou linku, aby to se mnou na místě neseklo.

„Ani nevíš, jak moc bych chtěla říct, že jo," odpoví a následně vydechne. Nikdy by mě nenapadlo, že by zrovna můj otec mohl říct něco takového! Však je to naprostý nesmysl! Jak bych ho asi mohla proklít?! Vážně si myslíš, že to je nesmysl? Ten hlas, už je tady znovu, jsem snad schizofrenik, že slyším hlas ve své hlavě?

Zamrkám, abych se zase probrala do reality a podívám se na svoji mámu, která se na mě již usmívá.

„Nechápu, co ho to popadlo, ale já už s tím nic neudělám. Prosila jsem ho, žadonila, ale on se nakonec odstěhoval pryč, takže jsem tady zůstala sama," vysvětli mi, když vyndá ze spodní skříňky tác, na který dá hrníčky s kávou a talířek se sušenkami.

Vydáme se do obýváku, kde se posadím vedle Sebastiana a má matka do protějšího křesla.

„Tak doufám, že mi máte co vyprávět."