KROKY [ff Marvel]

~ 39 ~

Lokiho pohled

Ležela na mé hrudi, jako kdybych byl nějaký polštář. Tiše oddechovala a na její tváři hrál úsměv, který naznačoval, že ji aspoň ve snech nic netrápí. To jsem vlastně mohl vidět na vlastní oči, když dovnitř stavení svítilo slunce a zvenčí bylo slyšet štěbetání ptáků.

Když jsem ji pozoroval, tak se v mé hlavě vynořily plány, které jsem s ní kdysi zamýšlel. Zprvu jsem ji chtěl využít, protože přeci jenom...kdo by nechtěl mít na své straně někoho tak...tak mocného. Ta síla ji mnohdy vyzařovala z očí, a to hlavně tehdy, když věděla o nebezpečí, které mohlo hrozit jejím blízkým. Bylo to jako koukat do nekonečného proudu moci, který by si přál každý. Když se na mě ale tehdy podívala a dala mi prostor, abych viděl všechno v jejích očích, tak se ve mně cosi zlomilo. Bůh lsti a falše byl zlomen jedním jediným pohledem.

Opatrně jsem zvedl její hlavu a položil na jeden z mnoha polštářů, které ležely na posteli. Ještě chvíli jsem ji pozoroval, a nakonec vstal z postele, protože jsem věděl, že musím vyřešit věci, která ona vyřešit nedokáže. Neřekl jsem jedno jediné slovo a zmizel z její hlavy.

Objevil jsem se na místě, které bylo na druhé straně jezera. Okolo mě se rozprostíraly vysoké jehličnaté stromy a přes jezero jsem měl přímý výhled na budovu, kde bydlela ona s tím Midgarďanem. Jenom při té myšlence jsem se nepříjemně ošil a všechen vztek, co se ve mně chtěl vytvořit, potlačil. Nechci přeci pokazit plány, které jsem vymyslel na záchranu Al.

Musím vyčkat na správnou příležitost, a tak jsem se posadil na místo za keři, kde mě není šance spatřit z druhé strany. Úsměv na tváři se mi zkřivil nad představou špinavého obleku a opřel si hlavu o kmen stromu. Bylo mi jasné, že si ten Midgarďan musí myslet, že za tím vším stojím já, a proto je schovávání ta nejlepší možnost, která se teď nabízí. Zašklebil jsem se nad představou, jak se bude tvářit, až mu Al všechno řekne.

~

Byl jsem v polospánku, když jsem za zády uslyšel tiché našlapování. Otevřel jsem oči, ale zbytek mého těla se ani nehnul. Nebyl jsem vyděšený, jen jsem věděl, jak se v podobných situacích zachovat. Došlo mi, že jsem byl prozrazen, a proto jsem vpovzdálí vytvořil klon, který by aspoň na nějaký čas mohl odvrátit pozornost dotyčného.

Jakmile jsem tak učinil, tak se těsně u mého ucha ozvalo tiché zavrčení a já pocítil závan mršiny. Nebylo mi z toho zrovna dvakrát nejlépe, co si budeme, ale už teď mi bylo jasné, že tohle nebude žádný Midgarďan. Zavrčení se ozvalo znovu, ale teď už mnohem hlasitěji.

Však já tohle odněkud znám, zamyslel jsem se a potom si vzpomněl. Jak on se sem dostal a jak je možné, že je vůbec naživu?! Vyděsil jsem se nad tou myšlenkou, která mi připomněla temné časy. Nahodil jsem svůj typický úšklebek a otočil se čelem k dotyčnému.

"Starý známý Warg," podívám se do jeho rudých očí, které vypadají jako samotné peklo. Za tu dobu se vůbec nezměnil, teda až na ten smrad, který začíná být až příliš nesnesitelný. "Dlouho jsem tě neviděl," oznámím mu a povšimnu si jeho zčervenalé srsti, která teď zdobí většinu jeho těla.

Myslel jsem, že se mi tenhle tvor už nemůže více znechutit, ale mýlil jsem se. Na to, že jsme dříve táhli za jednu kotvu, tak jeho pohled nevypadá příliš přátelsky.

Psisko jedno prohnané, zamumlám si.

Já neměl vlky nikdy rád, hlavně ty, kteří jsou stejně velcí jako já. Kdyby byl o půlku menší, tak by mu stačilo šlápnout na ocas a utekl by jako malé štěně.

"Nějak jsi vyrostl," uchechtnu se a zpoza saka se pokusím vytáhnout jednu z dýk.

"Nedělal bych to, pokud nechceš přijít o toho..." zavrčí a odplivne si, "člověka."

Z mého obličeje zmizí hraný úsměv a můj ležérní postoj těla se zpevní. "Co chceš?" zeptám se ho a v mé hlavě se začne vytvářet několik děsivých scénářů.

"Oba víme, že tvoje přítelkyně má v sobě něco vzácného," zakmitá ušima, "proto tu vlastně taky jsem," uchechtne se.

Obávám se, že tohle je kámen úrazu, na který jsem opravdu nechtěl narazit. I přesto zůstává můj výraz pořád stejný, aby nepoznal, jak moc mě to vlastně rozhodilo.

"Myslíš to, co se bez svolení nastěhovalo do jejího těla?" zeptám se ho s dávkou ironie.

"Řekl bych, že tahle síla se může nastěhovat, ke komu chce a kdy chce. A až ji budu mít já, tak ti zaručuju, že to bude stát za to," odpoví a díky jeho neustálým kecům, tak jsem vlastně zjistil, o co tady opravdu jde.

"Takže to utíká před tebou," začnu se smát z plných plic a ukážu mu řadu mých bílých zubů, "tak ty bys byl poslední, kterého bych měl na seznamu," nepřestávám se mu vysmívat. Začne cenit zuby pro výstrahu, ale já pouze zakroutím pobaveně hlavou. "Vážně si myslíš, že někdo jako ty by mohl mít takovou moc? Že bys ji vůbec dokázal získat?"

"Věř mi, že mě opravdu nechceš naštvat," zavrčí, "za tu dobu se stalo hodně a nebyly to věci dvakrát příjemné."

"Myslíš to, kdy jsi zbaběle utekl do podsvětí?" zeptám se výsměšně. Na mé tváři je stále úsměv a nad představami, že tenhle primitiv by mohl dokázat něco víc, než je to, že se podřídí druhým, je směšná.

"Teď se směješ, ale až si pro ni za několik dní přijdu," zasměje se v půlce věty, "a až ji zabiju, tak se budu smát já," naposledy nenávistně zavrčí a zmizí v dáli.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Musím se dostat do její hlavy a říct ji, co se právě stalo. Al musí začít akutně něco dělat, jinak ji už nikdy neuvidím. Jakmile se zničí její tělesná schránka, tak už nebude žádná možnost. Už takhle byla dost silná s jejími schopnostmi a teď se může považovat za jednu z nejmocnějších ve vesmíru.

Z přemýšlení mě vyrušila běžící postava, která se blížila mým směrem, a já poprvé za celou tu dobu znejistěl na maximum. Až když byla osoba ještě blíž, tak mi došlo, že se jedná o Al – nebo spíše o její tělesnou schránku.

"Viděl jsem ho," zaduní hlas, který je až příliš nereálný k dámské postavě, "dokážu udělat to, aby zase ovládala své tělo, ale nebude to zadarmo," řekne ještě zadýchaně.

"Jak to myslíš?" osočím se. On chce ještě něco za to, že ji vůbec pustí zpět do svého těla?!

"Musí zabítWarga," oznámí mi, "mojí mocí."