KROKY [ff Marvel]

~ 26 ~

„Stejně to je divný," zamračím se, když se už dobrou půl hodinu snažím vstřebat všechny informace.

„Věř mi, že to tak bylo pro tebe lepší," ujistí mě již poněkolikáté Bucky. Se ti to říká, když nejsi v situaci jako já, pomyslím si.

„Spíš mi furt připadá, že to není reálný," řeknu nahlas svoji myšlenku a Sam se pouze zoufale plácne do čela. Zamračím se na něj a na mě začne doléhat zoufalství. Takže...moje základy, má rodina...vlastně to je všechno zaleženo na lži. Jestliže jsem z jiného vesmíru, tak má máma není mojí mámou.

Je na čase tohle vypustit z hlavy, jinak se z toho zblázním. Co když prostě začnu hrát tuhle připitomělou hru a během toho se třeba dostanu zpátky domů a začnu si žít zase svůj nudný život? Bez Seb-Buckyho...

Do očí se mi začnou hrnout již dlouho zadržované slzy. Opravdu jsem neměla v plánu tady brečet a dělat ze sebe citlivku, ale tohle je fakt haluz. Místo toho, abych byla šťastná, že mám okolo sebe takové lidi, tak tady brečím jako želva a chci svůj normální život.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekl," přistoupí ke mně Bucky a obejme mě.

Sebastian byl člověk, kterému jsem věřila na milion procent a nakonec zjistím, že to ani není Sebastian. Nebo takhle...on to JE Sebastian, ale v jeho filmové roli, přičemž jeho filmová role superhrdiny si ještě před chvílí hrála na roli herce, která hrála jeho. Co to krucinál je?!

Tomáš měl vlastně pravdu. Sebastian není ten, za koho jsem ho měla. Lhal mi o tom, kdo je. Vydával se za někoho jen proto, aby mě mohl hlídat. Nebyl se mnou kvůli tomu, že mě miluje. V tom obchodě...všechno, co se kolem nás dělo. Bylo to naplánované, jsem zklamaná a zároveň v sobě cítím vztek.

"Al?" uslyším Buckyho nervózní hlas. Zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem sebe. Povšimnu si bílého pole, které kolem nás je. Sebastian se na mě dívá s nervozitou v očích.

"Bojíš se mě?" zeptám se ho narovinu. Pole se začne zvětšovat a já sama pořádně nevím, co se děje. Neřekne jediného slova, protože mi naprosto stačí zděšení, které se odráží v jeho očích. Rozhlíží se kolem sebe a neví, jak reagovat.

Zhluboka se nadechnu a představím si bezstarostné dny, kdy jsem byla sama se sebou. Četla jsem si knížky, poslouchala písničky a chodila ven s Tomášem. To je taková má uklidňující zóna.

Otevřu oči a pole je pryč. Vím, jak to ovládnout, všechno to je jenom o pocitech, jenom o pocitech...

"Nebojím se tě," řekne naoko uraženě a vstane. Uchechtnu se a na mé ruce se vytvoří tetování. Ty znaky se podobají runám, a dokonce bych řekla, že to je nějaká ochranná runa. Algiz! No samozřejmě. Počkat, co? To je ze mě teď i přeborník v runách? O runách jsem si nikdy nic nehledala a pomalu ani nevím, že něco takového existuje. To mi ty schopnosti daly i o něco vyšší IQ?

~

„Potřebovala bych se dostat domů," řeknu do ticha.

"Domů? Tohle není New York, do kterého jsi přijela prvně," obeznámí mi Sam, "Vítej v New Yorku, který je v jiný dimenzi. Bez nás nejsi schopná se dostat zpět," pokračuje, "teď to tam není bezpečný. Elen se tam o to postará a přinese ti nějaké věci," mávne nade mnou Sam a pustí si televizi.

"Můžu se jít aspoň projít?" zeptám se jich. Připadám si jako malé dítě.

Zabouchnu za sebou dveře a přivolám si výtah. Potřebuju být chvíli sama, nechat myšlenky plout. Sjedu až do přízemí a mé oči se zaměří na pobíhající lidi venku. Vyjdu ven před budovu a prohlížím si okolí, jako kdyby tady mělo být něco nového.

Když si to tak shrnu...mám schopnosti, které ovládám pomocí svých emocí. Na mém těle se vytvořila runa, které pravděpodobně není poslední, co budu na svém těle mít. Tetování mi nevadí, vlastně jsem vždycky chtěla tetování, ale ty emoce budou asi oříšek. Nikdy jsem nebyla moc schopná se vyznat ve svých pocitech a náladách. Vlastně by se o mně dalo říct, že nejsem emočně stabilní člověk.

Zastavila jsem se před Central Parkem. Procházela jsem se mezi stromy, lidé kolem mě seděli na lavičkách, někteří běhali nebo se prostě jenom procházeli a měli v uších sluchátka.

Posadila jsem se dotureckého sedu a opřela se o strom, který se vyskytoval u většího jezera. Zhlubokajsem se nadechla a vnímala pouze sebe samotnou. Můžu tohle brát jako meditaci?