KROKY [ff Marvel]

~ 13 ~

"Chtěla bych tě pozvat do kavárny, kde jsem dříve trávila velké množství času a kde dělají tu nejlepší kávu a kakao všech dob," otočím se zády k němu a podívám se na hodiny, které ukazují, že máme ještě hodinu a půl volna.

Ani nechápu, kde jsem vzala všechny informace o památkách, které v Praze jsou. Připadala jsem si jako opravdová průvodkyně, která je pohlcena do dějin a je schopná o tom povídat hodiny. Což byla vlastně pravda. Od doby, co jsme vyšli z hotelu jsem nezavřela pusu a samotnou mě udivovalo, že mu to dokážu říkat bez problémů v angličtině. Většinou tam je ta hlavní příčina úrazu, protože v hlavě si člověk řekne vše v češtině, ale aby to vše přeříkal hned do angličtiny...to jsou mi problémy.

Došli jsme ke kavárně, která měla s mým štěstím otevřeno a za kasou jsem uviděla starší ženu, jejíž obličej mi byl tak povědomý.

"Zdravím," vejdu dovnitř a hned za mnou můj přítel. Postarší žena zvedla zrak od knihy.

"Al, panebože. Co tady děláš?" vytřeští oči, když mě spatří a oběhne pult. Žena menšího vzrůstu s černými vlasy ke mně přiběhne a pevně mě obejme. Tahle paní je pro mě něco jako druhá mamka, akorát tak statisíckrát milejší a laskavější.

"Přijela jsem se za tebou podívat," zavtipkuji a oplatím jí objetí. Vždycky jsem si s touhle osobou mohla popovídat o čemkoliv. Ať to bylo o škole nebo čistě o osobním životě, do kterého jsem zahrnovala svoji rodinu.

"Ale prosím tebe," zasměje se a odtáhne se. Podívá se za mě a zastaví se v pohybu. Několik vteřin se vyjeveně dívá na osobu stojící za mnou a poté se probere z transu. Podívá se na mě a řekne: "Přemýšlím, jestli jsem si nedala příliš bylinek do mého čaje," zamrká v náznaku údivu.

"To bylinky nebudou," uchechtnu se. Sebastian se na nás jen pobaveně dívá i přesto, že nám nerozumí jediné slovo.

„Chtěla bych ti představit..." ukážu na něj a ona mě zastaví a doplní mě.

"Sebastiana Stana, nejsem ještě tak stará, abych ho neznala," mrkne na mě. Poté si vzpomene, že jsme určitě nepřišli jen tak a plácne se do čela. "Co si dáte?" zeptá se již v angličtině.

"Připrav mi prosím to, co vždycky a pro něj to samé. Chci mu ukázat, že ty jsi ta nejlepší kavárna na celém světě," oznámím jí a otočím se na Sebastiana.

"Posadíme se?" zeptám se ho a on pouze přikývne. Jediné štěstí bylo, že tahle kavárna je v zákoutí pražských ulic. I když je pravda, že jindy tu bývá také celkem plno. Dnešek byl jediným štěstím, že byl podnik prázdný a my se tedy mohli v klidu usadit ke stolu.

"Je to tady pěkné," řekne po chvíli ticha a vypadá...nervózně. On a nervózní? Nakloním hlavu a usměji se na něj.

"Jsi nervózní?" zeptám se ho narovinu a on zlehka přikývne. "Proč?" zeptám se znovu.

"Ani sám nevím," podrbe se na zátylku a usměje se na černovlasou ženu, která nám přinesla v barevných hrníčcích kakao.

"Přidáš se k nám?" zeptám se Denisy, která si vzala knížku z pultu.

"Před chvílí mi volali, že mi mají dovézt zboží, takže bohužel," zatváří se smutně a hned na to na mě mrkne, aniž by to viděl Sebastian. Zakroutím hlavou a jakmile postava ženy zmizí za dveřmi se obrátím na Sebastiana.

"Ochutnej to," přistrčím k němu modrý hrníček a on se na to váhavě podívá, "neříkej mi, že nepiješ kakao," uchechtnu se, když sním jeden marshmallow.

"Piju, ale tohle vypadá dost jinak než to, co piju normálně," nakloní hlavu a podívá se na šlehačku, která je to nejlepší na tom všem.

"Věř mi. Jakmile to ochutnáš, jiný už chtít pít nebudeš," pošlu mu jeden vřelý úsměv a on tedy přikývne.

Vezme ucho hrníčku a do ruky lžičku, která byla na pod tácku. Nabral si trochu šlehačky s několika malými marshmallows a dal si jej do pusy. Na tváři se mu po několika sekundách vyrýsoval úsměv a dal se do kakaa, které před ním stálo. Podle jeho výrazu mu chutná.

Seděli jsme v kavárně asi hodinu, povídali si a po nějaké době se do konverzace přidala i má přítelkyně. Všichni jsme toho měli na srdci dost, a dokonce se rozmluvil i Sebastian. Když jsme odcházeli, tak jsme se ještě společně vyfotili, abychom měli nějakou hezkou vzpomínku. Tohle byly nenavratitelné chvíle, které jsou pro mě klíčové.

"Takže teď asi dojdeme na hotel a potom rovnou tam, kde je natáčení? Abych řekla pravdu, já přečetla asi jenom polovinu z těch všech papírů," kousnu se do vnitřní strany tváře a on pouze přikývne.

Vešli jsme do hotelu a vyjeli výtahem do šestého patra, kde byl náš pokoj.

"Al," osloví mě jménem, když se za námi zavřou dveře pokoje. Otočím se na něj, přičemž on stojí pouhých pár centimetrů ode mě. Neustále jsem z něj v rozpacích, protože nikdy nevím, co má za lubem.

"Copak?" zeptám se ho a ruce dám za jeho krk.

"Děkuju ti. Děkuju ti za všechno," vášnivě mě políbí a já polibek ještě více prohloubím. Odtrhne se ode mě a opře si čelo o to mé.

"Nemáš mi za co děkovat," dívám se do jeho očí a odtáhnu se od něj, "měli bychom se převléknout, jinak přijdeme pozdě. To by přeci ani jeden z nás nechtěl," zazubím se a vydám se ke kufru, kde vytáhnu šedivý svetr a černé džíny.

"Když tobě je tak těžké odolat," řekne, a než stačím cokoliv říct, se zavřou dveře od koupelny a následně uslyším zvuk sprchy. Zaculím se nad jeho chováním a svléknu ze sebe mikinu, kterou jsem měla na sobě.