KROKY [ff Marvel]

~ 27 ~

Zavřené oči a vnímání sebe samotné. Nikdy dřív by mě tohle ani nenapadlo, ale najednou mi to připadá jako jediná cesta dostat se do klidu. Zabíralo to. Pociťovala jsem, jak ze mě veškerý stres odchází a já věděla, že aspoň nemusím přemýšlet nad kravinami.

"Primitivové," uslyším nedaleko od sebe, což mě donutí otevřít oči. Vždycky jsem byla zvědavý člověk, s tím se nedá nic dělat. Na dřevěné lavičce sedí blonďatá dívka mého věku, která má na sobě bílou halenku...teď už teda spíš bílo hnědou.

Vstanu a vydám se směrem k ní. Pomoc druhým byla u mě vždycky na místě. Já tomu říkám laskavost, ale každý může vidět laskavost jinak.

"Potřebujete pomoct?" zeptám se, když dojdu k lavičce. Vyděšeně se na mě podívá a několikrát zamrká v nechápavosti.

"Ne, já-já," začne koktat, a nakonec se zhluboka nadechne, "dnešek je nejhorší den v mém životě a já nevím, jestli mám prvně oplakávat můj vyhazov z práce nebo odmítnutí od člověka co miluju," vyvalí na mě. "Ale asi spíš tu práci," dodá a já pouze přihlouple přikývnu.

Posadím se vedle ní na lavičku a v mé hlavě si skládám, jak správně začít. "A ta halenka od kafé je jenom dodatek?" zeptám se.

"Na cestě do práce do mě vrazil nějaký chlapík v zeleném hábitu. Říkala jsem si, zda jsem nepropásla nějaký karneval, když jsem si ho prohlížela. Mimochodem, ta halenka mi taky příliš nepomohla od toho vyhazovu z práce," uchechtne se nad mojí otázkou. Chlapík v zeleném hábitu? To je jediné, co mi utkví v hlavě. Asi budou problémy...

"Moc dobře vím, jak se cítíš, protože momentálně prožívám něco podobného. Doufám, že to bude v blízké době zase v pohodě," pokusím se o nějakou psychickou podporu.

"Doufám v to, dnešek už nemůže být horší," povzdechne si a zvedne se z lavičky, "jediný čeho lituji, tak je ten telefon," zakroutí hlavou nad svojí hloupostí. "Jinak, já jsem Theresa," natáhne ke mně ruku a já ji s radostí přijmu.

"Al," usměju se a její pohled se zastaví na čemsi nebo kýmsi. Pustí mou ruku a v jejich očích vidím strach, lásku, vztek? Emoce lidí, jak nechutné, probleskne mi hlavou a já vytřeštím oči. On je opravdu tady, zase je v mé hlavě. Nemůžu mu dovolit, aby si jen tak nakráčel do mé hlavy.

Zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala a podívám se směrem, kam se Theresa dívá. Bucky? Co ten tady dělá?

„Chtěla jsem ho ještě jednou vidět, tak jsem s ním domluvila, abychom si všechno naposledy vyříkali. Dlouho jsem ho neviděla, vždycky se objevil a hned na to zase zmizel," obeznámí mi.

Vstanu z lavičky a kývnu na Theres, "věřím, že se v blízké době zase sejdeme. Osud si nás najde," odejdu bez dalších slov a bez toho, aby si mě Bucky všimnul.

Tomáš měl pravdu, když říkal, že by o mně mohl mít někdo takový zájem.

Odešla jsem o kus dál, abych nebyla na tak viditelném místě a posadila se do stínu. Připadám si lehce jako stalker, ale pro mě je mnohdy lepší vědět přebytečné informace než nevědět nic.

"Úchvatné, že?" ozve se za mnou a mně málem vyskočí srdce z hrudníku.

"Ale – ale," začnu koktat a snažím se vyhnout očnímu kontaktu.

"Vím o tobě celou dobu," nakloní se ke mně.

"To přeci nemůžeš," odtáhnu se od něj než mě stačí políbit.

"Můžu a víš proč? Protože s Theresou jsem nikdy nic neměl" oznámí mi, „sice jsem byl dříve pro tebe Sebastian, ale jsem to furt já. Nezměnil jsem se, a to ani mé city k tobě," vysvětlí mi.

"Promiň," řeknu po chvíli, "bála jsem se, že tohle je jenom hra, kterou jsi musel hrát," zavřu oči a znaveně vydechnu.

"Nikdy jsem nic nehrál," zašeptá přímo u mého ucha, "a cokoliv jsem ti kdy řekl, tak je pravda. Stejně jako to, že jsi jenom má," políbí mě a já své ruce spojím za jeho krkem. Přitáhne si mě k sobě ještě blíže a mě se zmocňuje pocit, který tady nebyl už celkem dlouhou dobu.

Odtáhne se ode mě a jeho oči září touhou a vášní. "Tady to není nejvhodnější," mrknu na něj a zazubím se.

"To máš pravdu," ušklíbne se a pomůže mi se zvednout. Opráším se a společně se vydáme zpět do bytu, kde jsem se vzbudila.