KROKY [ff Marvel]

~ 19 ~

Další den jsme odjeli zpátky na hotel, protože Seb byl opět potřeba u natáčení. A já, jakožto rádoby asistentka, jsem tam musela být taky. Nabízel mi, že tu můžu ještě zůstat a on by pro mě případně dojel, ale chtěla jsem být s ním. I když se budeme vídat jenom ke konci dne, tak jsem ráda za každou chvíli s ním.

„Omluvte mě," řeknu, když mě z konverzace vyruší vyzvánějící telefon.

„Poslouchám," zvednu telefon.

„Al, potřebuju s tebou nutně mluvit," ozve se z telefonu známý hlas. Stojím jako socha a nechápavě se snažím zpracovat situaci. Mám knedlík v krku a nejsem schopná jediného slova. Co po mně chce?! „Haló?" ozve se znovu.

„Já myslela, že jsme si všechno vyříkali," odpovím mu nenuceně a kousnu se do tváře.

„To jsem si myslel taky," začne, „ale ještě tu je něco, co ti chci říct předtím, než odjedeš," dopoví.

„Kdy a kde?" zeptám se nakonec.

„Tam jako minule, v šest," řekne a típne hovor. Bojím se, že dělám tu největší chybu mého života. Přece by jen tak nezměnil názor po tom, co mi řekl.

Otočila jsem se zpět k dění, které se dělo za mými zády a strčila telefon do zadní kapsy u kalhot. Teď bych potřebovala najít Sebastiana, u kterého bych si mohla vylít své srdíčko.

~

Vyčerpaně jsem padla do postele a rozsvítila telefon, abych se podívala, kolik je hodin. Mám hodinu a půl čas a nejradši bych zalezla pod peřinu a spala až do rána. Napsala jsem Sebastianovi, že se musím nutně s někým setkat, a že bych byla ráda, kdyby na mě potom někde počkal, protože nechci jít po tmě sama. Jediná věc, co mě znervózňovala byla ta, že mi neodepisuje...ale asi má hodně práce.

Zvedla jsem se a z ledničky vytáhla flašku s vodou. Napila jsem se, flašku položila na stůl a zalezla si do koupelny. Od té doby, co jsem se Sebastianem, tak se koukám do zrcadla a neustále pozoruji své nedostatky, své chyby. Den ode dne si připadám divnější.

Co je na mně vlastně tak zajímavého? Hnědé vlasy, které mi spadají do půli zad. Modré oči, které nejsou až tak čistě modré, jako je má Sebastian a můj obličej tvoří několik pih. V dětství jsem jich měla o mnohem víc, ale postupem času jako kdyby vymizely. Na rukou mám pihy taktéž, vlastně všude. Mé rty nejsou až tak plné a nadýchané, jak bych si přála. Nic s nimi ale dělat nechci, protože představa, že by mi do rtu píchali jehlou...ne, dík.

Z ložnice jsem uslyšela zacinkání telefonu. 

S nadějí v očích jsem vylezla z koupelny a šla se podívat, jestli mi Sebastian napsal. Z toho setkání jsem měla smíšené pocity a troufám si říct, že oprávněně. Kdo ví, co se bude dít?

Mohli bychom se sejít už teď? Zprávu jsem si několikrát přečetla a nafoukla tváře, abych se rozmyslela. Tak hlavně, ať už to mám za sebou. Odepíšu mu kladnou odpověď a před odchodem zavolám Sebastianovi.

Hlavně mi to prosím zvedni, modlím se ke všem svatým. Nic, hlasová schránka. Namluvím mu tedy vzkaz, kam jdu, proč a kdyby mohl, tak budu ráda, kdyby se co nejdříve objevil, protože mi z toho není nejlíp.

Schovám telefon a vydám se směrem na místo, kde jsme se minule sešli.

Když dojdu na dané místo, tak tady ještě nikdo není a mě samotnou to ani nepřekvapuje, však on vždycky chodil pozdě. Ať to bylo kdykoliv, pokaždé přišel pozdě.

Posadím se na lavičku a netrpělivě klepu nohou.

Byl to můj kamarád, tak proč jsem z něj v takových rozpacích? Vyjádřil se, já se vyjádřila. Už nebylo dál co řešit.

"Ahoj," uslyším pár metrů ode mě a já uvidím vysokého bruneta v černé šusťákové bundě.

"Čau," řeknu stroze a vydechnu přebytečný vzduch. Venku už je celkem chladno a já se zatřepu nad návalem zimy. Nejradši bych si teď dala cigáro, pomyslím si. Cože? Však jsem ho ani nikdy nezkoušela.

Vánoce jsou za dveřmi a se Sebastianem jsme si řekli, že je strávíme každý se svou rodinou. S mámou jsem se už viděla, takže jsem ji dala takový předběžný dárek. Ona řekla, že až se uvidíme příště, že mi taky něco dá, ale že teď pro mě nic nemá. Nad tím jsem se pouze uchechtla a mávla rukou, že žádný dárky nepotřebuji. Takže na Vánoce budu sice sama, ale s dobrým pocitem, že jsem se viděla za celou tu dobu s mamkou a že je Sebastian mezi svými rodinnými příslušníky. Ani si nejsem jistá, kolikátého přesně je.

"Abych šel k věci," řekne nervózně. Tak on je celou dobu jako nedobytný, hraje si na nepřístupného a teď je nervózní? Co s tím klukem sakra je?!

"Poslouchám," odpovím a v kapse mi zabzučí telefon. Vytáhnu ho z kapsy a na obrazovce vidím zprávu od Sebastiana – běžím.

"To je ten ubožák?" řekne najednou povrchně a já zavřu oči.

"Proč vyvoláváš tyhle zbytečné hádky? Proč to děláš? Co mi chceš říct?!" vyjedu na něj.