KROKY [ff Marvel]

~ 15 ~

Vyřízená jsem se posadila jednu z kovových židli a zhluboka vydechla. Měla bych zapracovat na své kondičce, protože tímhle tempem to za chvíli asi neudejchám. Sebastian se od doby, co jsem s ním mluvila, někam vypařil a já tedy pracovala na plné oprátky, aniž bych si uvědomovala, že už se blíží pátá hodina, což tedy znamenalo konec pro dnešek.

Zavřela jsem vyčerpaně oči a když mi po chvíli zacinkal telefon, tak jsem byla nucena oči znovu otevřít.

Chceš, abych někde počkal, až skončíš s kámošem? přijde mi zpráva od Sebastiana a já se uculím nad jeho ochotností.

Asi to nebude třeba. Snad mě doprovodí a nebudou žádné scény. Odpovím mu a schovám telefon do zadní kapsy u kalhot.

Doufám, že na to nezapomněl. Třeba to odkývnul jenom tak, aby se se mnou nemusel víc bavit a třeba vůbec nepřijde. Chtěla bych napravit to, co jsem napáchala, protože Tom je člověk, na kterém mi opravdu záleží. I přes moje myšlení nedovolím, abych o něj přišla. Prožili jsme toho spolu hodně a zahodit to všechno kvůli mé blbosti je naprostá kravina.

Minuty ubíhaly a já už pomalu přestala doufat, že by dotyčný mohl přijít. Už jsem se chtěla zvednout a vzdát to, ale v dáli jsem si povšimla postavy, která se blížila ke mně. Byla už celkem tma a já nemohla přesně rozeznat, jestli jde o Tomáše nebo ne. Nakonec to byl ale nějaký postarší pán, který se na mě jen letmo podíval a šel dál. Povzdychla jsem si a rozešla se směrem k hotelu. Po cestě jsem se stavila pro jídlo. Sice bychom si mohli objednat nějaké na hotelu, ale Sebastian to určitě ocení.

Došla jsem k hotelu a vyjela výtahem do patra, kde je náš pokoj. V kapse mi zavibroval telefon a já ho pomocí mých super divných pohybů vytáhla ze zadní kapsy a podívala se, kdo píše.

Kde jsi? Čekám tu na tebe. Zpráva od Tomáše. Na to si snad ze mě dělá srandu? Tak já mu napíšu asi deset zpráv během toho, co tam čekám a on mi teď napíše jenom tohle? No to je snad zlý sen.

Vystoupila jsem z výtahu a kartou odemkla dveře od pokoje. Nikdo zde nebyl a mě samotnou to ani nepřekvapovalo. Taky bych asi po zbytek večera neseděla jenom na pokoji a šla se raději někam projít.

Položila jsem igelitku s jídlem na dřevěnou komodu, co zde byla a zase se otočila ke dveřím. Tak jdeme zase zpátky.

Už jdu. Odepíšu mu a tentokrát to dolů vezmu po schodech. Jediným štěstím je, že to není zase tak daleko a já nebudu muset běžet přes půlku Prahy jako úplný dřevo.

~

Udýchaná jsem doběhla na místo, kde jsme se měli sejít a já uviděla postavu, jež seděla na místě, kde jsem předtím seděla já.

"Čekala jsem tady půl hodiny a ty nikde, tak jsem šla," řeknu na moji obhajobu a on vstane ze židle.

"Jdeme?" ignoruje předchozí větu a já jenom přikývnu. Vydáme se, pro mě neznámým směrem, a já potají doufám, že se celková konverzace nepotáhne stejným směrem jako doteď. Několik minut jsme šli vedle sebe v tichosti a já věděla, že pokud nezačnu mluvit, tak on rozhodně nezačne.

"Já vím, že jsem to zvorala," začnu zlehka a on jenom v souhlasu kývne hlavou, "ale tvoje chování mi přijde, až příliš přehnané," dopovím zbytek věty a on se zastaví v chůzi.

"Přehnané? Přehnané?!" vykřikne rozčíleně, "tohle není přehnaný, tohle je sakra oprávněný!" dá ruce v pěst a je na něm vidět, že se snaží uklidnit. Krok od něj ustoupím a nervózně si prokřupnu prsty.

"Doslova ses mi mohl ozvat sám, tak nedělej, že jsem tady jenom já ta špatná!" vyštěknu na něj, „Už nevím, jak ti říct, že mě to mrzí! Čas už nevrátím!" dodám zoufale.

Opět úspěšně ignoruje první část věty, jako kdybych to nikdy neřekla a jenom se věnuje tomu, že na sebe házím všechnu vinu.

"To já vím, protože budoucnost mezi námi už taky nezměníš," zavrčí nevrle. Přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Nechci o něj přijít, ale tohle není ten Tomáš, kterého jsem znala. Tohle všechno musí mít ještě jiný důvod.

"Nevěřím tomu, že se za tvojí zlostí schovává jen vztek kvůli tomuhle," rozejdu se dál a on se rozejde za mnou. "Tohle musí mít i jiný důvod," jeho výraz v obličeji naznačuje, že se na chvíli uklidnil. Ty jeho oči...něco je na nich špatně a já nedokážu říct co. Jako kdyby byly jiné, jako kdyby nebyly jeho.

"To máš pravdu," řekne frustrovaně, "všechno se kazí a já nevím, co dělat dřív. Tohle je prostě k zbláznění a já už dál nestojím o to, abych byl pro někoho jenom záloha," odmlčí se.

"Ale, ale," začnu koktat a nevím, co na to říct.

"Nic neříkej, někdy je možná lepší nic neříkat," řekne, když mu je jasné, že nic rozumného ze mě nevyjde, "chci tě vymazat ze života stejně tak, jako ty mě," sklopí hlavu. V mé hlavě panoval chaos a já neměla co říct. "Řekneš aspoň něco?" zeptá se mě.

„Já nevím co," zhluboka se nadechnu a po tváři mi začnou téct slzy.

"V tom případě se už není o čem bavit," ruce si dá do kapes a otočí se směrem odkud jsme přišli, "měj se," dodá a já vidím jeho vzdalující se záda.

"Není se o čem bavit," zopakuji slova, která se mi vybavují každou vteřinou v hlavě při cestě zpátky do hotelu.

Otevřela jsem dveře od hotelového pokoje. Rozhlédla se po celé místnosti, jestli někde nespatřím Sebastiana, samozřejmě nikde nebyl. Sundala jsem ze sebe věci a rovnou se vydala do sprchy. Vysprchovala jsem se, umyla si hlavu a v ručníku došla ke kufru, ze kterého jsem vytáhla mé věci na spaní. Přivlastnila jsem si jedno z jeho triček, ale podle všeho mu to nijak nevadilo, takže se jeho šatník stává částečně i mým.

Uběhly dvě hodiny a já bylaschopná pouze toho, že jsem čučela do zdi a vyčkávala na Sebastiana. Jakmilehodiny ukázaly půlnoc, tak jsem se zabalila do peřiny, zhasla lampičku a oddalase spánku.