KROKY [ff Marvel]

~ 3 ~

Dny ubíhaly jako voda a já si připadala, že si už začínám zvykat. Lidé tu jsou mílí a přátelští, což byla jedná z věcí, kterou bych tady moc nečekala. Našla jsem si takovou prozatímní práci v menším obchůdku, kde jsem začala dělat účetní. Byla jsem natolik vystresovaná z pohovoru, že jsem ze začátku nebyla schopná říct půl slova, ale když mě zaměstnavatelka ujistila v tom, že se rozhodně nemám čeho obávat, tak stres trochu pominul.

Za celou tu dobu mě ale neopustil pocit, kdy bych si chtěla najít práci u filmu, ať už by se jednalo o jakoukoli výpomoc. Jenže se to hledá hůř, než jsem očekávala. Blběji se to hledá také z toho důvodu, když mám sama menší procento šance než ostatní, kteří mají ku příkladu školu na tento obor.

~

Šla jsem po chodníku, na kterém se vyskytovaly kaluže kvůli průtrži, která před několika minutami přestala. Byla jsem v bistru, co jsem našla asi tři dny zpátky. Vařit se mi dneska opravdu nechtělo, tak jsem se rozhodla pro tuto variantu. Po cestě domů jsem si všimla kusu papíru na zemi. Jindy bych ho s největší pravděpodobností nechala ležet na zemi, ale zaujal mě člověk na plakátu. Ty oči a ten úsměv... to by přeci člověk nemohl jenom tak přehlédnout. Pousmála jsem se a pomyslila si, že tohle je předvánoční dárek, když jsem si povšimla posledního lístku, který na plakátku byl.

Vánoce jsou už za rohem a já je tenhle rok budu slavit úplně sama, což bude trochu nezvyklé, ale člověk si na to po čase asi zvykne. Rodiče se zatím neozvali a uvnitř mě se čím dál tím více zmenšovalo místo v srdci, kterému se říkalo rodina.

Ale abychom se vrátili zpět k plakátu... Hledali člověka na výpomoc a já věděla, že to je příležitost, kterou nesmím za žádnou cenu promarnit. Odtrhla jsem lístek a plakát hodila do koše, který byl hned vedle mě.

S úsměvem na tváři jsem se vydala ke svému bytu, a jakmile jsem zavřela dveře, tak jsem vytáhla z kabátu lístek. Sundala jsem si kabát, posadila se na gauč, který jsem si před nedávnem pořídila. Opsala jsem číslo do telefonu a váhavě nakláněla hlavu z jedné strany na druhou. Nakonec jsem klikla na zelené tlačítko a potají doufala, že se z druhé strany neozve hlasová schránka nebo vytípnutí.

"Hells, prosím?" uslyším z druhé strany a já nervózně polknu.

"Dobrý den, volám ohledně výpomoci, kterou sháníte," obeznámím. Po chvíli naprostého ticha, kdy jsem se obávala, jestli se náhodou hovor nevytípl, se paní ozvala.

"Promiňte za zdržení, ale hledala jsem ohledně toho papíry. To víte, poslední dobou toho je tolik, že to nestíhám všechno rovnat," omluví se, "každopádně ohledně té výpomoci..." pozastaví se a já vydechnu, protože tohle prodlužování mě zevnitř zabíjí. "Máme tady ještě jedno poslední místo, ale musela byste dorazit už zítra. Natáčení už začalo a my spolu musíme ještě uzavřít smlouvu."

"Rozumím, samozřejmě. Jenom bych potřebovala vědět přesný čas a místo," zeptám se.

"Mm... nejlepší čas by byl ve dvě hodiny odpoledne. Mohu Vám nadiktovat adresu?" zeptá se a já zašátrám po papírku, co se mi válel na konferenčním stolku.

"Ano, ano," odpovím a ona mi nadiktuje danou adresu. Rozloučíme se a já úlevně vydechnu. Konečně se mi to podařilo, díky bohu! Podívala jsem se na papírek, kde bylo napsáno 1290 6th Ave.

Na netu jsem si našla nejlepší spoje, které by mi mohly jet. Na místě nejdříve za 35 minut? Abych byla upřímná, čekala jsem cestu o mnohem delší. Takže jsem jedině ráda.

Zavolala jsem ještě své nadřízené do mé nynější práce a ta mi bez problémů dala volno. Poslední dobou se vyvíjí všechno tak dobře, že se začínám bát budoucnosti. Můžu jenom doufat, že po tomhle velikém štěstí nepřijde něco... čeho se obávám celý svůj dosavadní život.

Vstala jsem z gauče a vydala se rovnou do koupelny, kde jsem si napustila vodu do vany a mezitím se šla rychle svléknout do ložnice a do ruky si vzala pyžamo. Jestli mě tady někdo špehuje, tak se musí mít asi fajn, když tady takhle chodím (ne že by se teda bylo na co koukat). Vlezla jsem si do vařící vany a opřela si hlavu. Zavřela jsem oči a nechala mé myšlenky plynout jak loďku po řece. To nechtěla ani žádné papíry? Nebo je bude chtít až zítra? Co když mě vykopne s výsměchem? Zamračím se nad mými myšlenkami a pokusím se přemýšlet nad něčím jiným.

Po půl hodině ležení ve vaně jsem se umyla a vylezla. Vyčistila jsem si zuby a nelámala si hlavu s večeří. Asi bych to bistro měla navštěvovat častěji. Už v pyžamu, ještě s trochu mokrými vlasy, jsem zalezla do postele a telefon položila vedle na noční stoleček.

Dobrou noc.